V českém veřejném prostoru existují vedle sebe dva prezidenti. Jedním je ten, jehož měl na mysli ústavodárce – symbolická hlava státu s převážně ceremoniálními funkcemi a pravomocemi, které vesměs spočívají v potvrzování rozhodnutí premiéra. Druhý, ukotvený hluboko v kolektivním národním podvědomí, je výplodem fantazie nesebevědomého plebejství a v návaznosti na pohádky mívá tvář mýtického „krále z lidu“.

Je to převážně ten druhý, jemuž jsme letos věnovali debatu o prezidentské volbě. Odhadem 10 % času a úsilí bylo věnováno otázkám skutečně souvisejícím s případným výkonem funkce prezidenta některým z kandidátů. Zbytek se týkal rutinní práce na vytvoření osobní vazby voličů s kandidáty a nastiňování toho, jestli v rámci personálního brandu raději vánočku nebo flanelku.

Možná řeknete: „Tak to prostě funguje a jinak to nejde.“ Lze ovšem namítnout, že nedávné události v zahraničí, nejhmatatelněji v pobrexitové Británii, ukázaly názorně důležitý důsledek infotainmentizace politiky: Mezi schopností získat přízeň voliče osobním bavičstvím a schopností kompetentně dělat praktickou politiku zeje často obrovská propast, která může být nepřekročitelná.

Nejdůležitějším kritériem při výběru postzemanovského prezidentského kandidáta bylo, zda jí/mu můžeme uvěřit záměr dodržovat ve funkci ústavu a ústavní zvyklosti. To je ta jediná skutečně zásadní věc, o níž nás kandidátka a kandidáti měli přesvědčit.

Proč je právě to tolik důležité? Protože zatím poslední přímo zvolený prezident toho v kampani napovídal spoustu, ale nemyslel vážně téměř nic – a s ohledem na jeho minulost existovala spousta důvodů, proč mu sliby předem nevěřit.

Tvrdil, že se stane proevropským korektivem euroskeptického Klause, který na Hradě vyvěsí vlajku EU – a pak se vší silou rval ke kormidlu zahraniční politiky, aby změnil kurs ČR směrem východním. Dušoval se, že bude spíše spojovat než rozdělovat – a během celého mandátu štěpil společnost podle stále nových a nových dělicích linií, když prstem ukazoval na nejrůznější „nepřátele“ („pražskou kavárnu“, multikulturalisty, muslimy, novináře, abstinenty, vegetariány, občanské aktivisty…). Slíbil boj proti extrémismu – nicméně zprznil oslavy 17. listopadu společným vystoupením s nimi a málokterý extrémista v této zemi u něj v poslední dekádě nehledal zastání.

Politika je však nuda. Zábavnější než ústava je zkoumat, jestli kandidát kouřil marihuanu nebo způsobil dopravní přestupek.

Zábavní průmysl a kultura infotainmentu, kterou zásadně prohloubil příchod sociálních sítí, vedly k informačnímu přesycení, nadbytku podnětů a v důsledku k v dějinách dosud neznámé formě deformace poznávacích schopností. Lidé jsou cepováni nechat se unášet stále novými a novými podněty a ztrácejí schopnost soustředit se na podstatné záležitosti.

Sociální sítě, stejně jako čtyřiadvacetihodinový zpravodajský cyklus podávající směs klíčových událostí ze světa na jedné úrovni důležitosti s drby z „lepší společnosti“, fotbalovými výsledky, recepty na večeři (při níž si manža zaručeně bude čvachtat) a předpovědí počasí, vedou k tomu, že konzumenti ztrácejí schopnost hierarchizovat informace a rozlišovat mezi důležitými a méně důležitými.

A mnozí jsou vskutku nadšeni, mohou-li jako jelimanky a jelimani nepřetržitě zírat do mobilů a nechat se bavit, aniž kdy přijdou ke slovu kritické kognitivní funkce. Zejména sociální média prokazatelně mění způsob fungování našich mozků.

Odpovědný volič ale není ten, kdo přistoupil na logiku přeformátování politiky infotainmentovou kulturou, která konzumenty pomalu předělává na dopaminové junkies. Spíše by připomínal kočku schopnou vyhledat v noci plné zbytečného informačního šumu informace, které jsou opravdu klíčové pro jeho orientaci a přežití.

Zbytek nemá problém odignorovat.

Klíčovou postavou kolektivního českého podvědomí je „panovník vzešlý z lidu“, osoba původem a výchovou nikterak nepřipravená na vedoucí funkci, která však zemitou lidovostí a mazaností překoná nástrahy nepřátelského světa a ujme se moci „jménem všech“.

Málemkrál Honza se znova a znova vrací v podobách našich prezidentů a v příbězích, které si o nich vyprávíme. Masaryk nebyl profesor vystudovaný ve Vídni, ale vyučený kovář z Moravy. Beneš byl populárním fotbalistou. Truhlář Gottwald trávil večery pod lampou a Zápotocký hrával v hospodě na garmošku. Husák jedl párky a Havlova první žena byla dělnice. Klaus chodil do Prčice a Zeman kouřil a chlastal první ligu, jako Lojza od nás z Horní Dolní.

Vytvořit si osobní vztah k prezidentovi, který – pokud se bude chovat, jak má – náš jednotlivý osobní život nemůže objektivně významněji ovlivnit, je v kampani důležitější než témata, která by voliče měla opravdu zajímat. Kandidáti totiž ze všech sil předvádějí málemkrále.

Jenže od toho, aby řešil osobní potíže jednotlivého voliče s úřady, máme v ČR od roku 2000 ombudsmana.

Tento článek také vyšel na webu Seznam Médium ZDE