K čemu je nám vlastně Nejvyšší kontrolní úřad

26. 4. 2023 / Boris Cvek

Je třeba, aby s daty a zjištěními a návrhy NKÚ byli konfrontováni přímo politici a odpovědné osoby ve vedení úřadů, zcela konkrétně. Samozřejmě sami od sebe to neudělají, donutit je k tomu musí média a trvat na konkrétních odpovědích, které neodbíhají k obecným frázím. Není možné zůstat na tom, že politici se navzájem v rámci politického boje obviňují z toho či onoho selhání.

Vzniká pak totiž dojem, že výměna politiků pomůže – a když výměna politiků nepomáhá a politici vypadají jako bezmocné lodičky na mnohem hlubších proudech systému, veřejnost může propadat zklamání z demokracie a nedůvěře ve stát jako takový. Politici jsou opravdu často slabí, nemají motivaci odkrývat a řešit skutečné problémy, bojují krátkozrace jenom o své zvolení.

Naopak NKÚ by měl jít po skutečných příčinách a média by měla udělat právě z těchto příčin a skutečností základ veřejné debaty o společenských problémech. Kromě toho tu samozřejmě máme univerzity, akademická pracoviště a jiné výzkumné organizace. Také pomocí jejich dat a zjištění by se měl vytvářet ve veřejnosti konsenzus, že se bavíme o objektivní realitě, která vyžaduje věcná řešení. To, jak věci jsou, není otázka politického názoru.

Můžeme z palety možných řešení, která jsou věcně podložená, volit jistě podle politických preferencí, typicky otázka daní, nicméně musíme si být jisti, co daná cesta bude objektivně znamenat a že jsme schopni ji efektivně zvládnout, že nejde jenom o politické gesto, které má zmást voliče a nalákat je na naprosto nevěcný, nerealistický, nesmyslný žvást. Politici sami od sebe jistě nemají motivaci dbát na objektivní realitu a věcnost, nejvíce ze všeho by si přáli, aby realita byla gumová a dala se ohýbat podle přání jejich voličů.

A právě proto máme instituce jako Nejvyšší kontrolní úřad (význam, jaký by měl mít NKÚ ve společnosti, je dán už tím, že je zaveden v Ústavě jako samostatný princip vedle moci soudní, výkonné a zákonodárné). Měly by nám dávat podklady pro pochopení toho, co se v naší společnosti skutečně děje, jaká jsou věcná řešení jejích problémů a jak hnát politiky a vysoce postavené úředníky k odpovědnosti. Nelze to ovšem udělat jinak než přímou a systematickou konfrontací politiků s tím, co NKÚ popisuje a navrhuje.

Od dob Lubomíra Voleníka v 90. letech je NKÚ přitom jedna z mála institucí, která se naší demokracii skutečně povedla, na kterou se lze spolehnout a opřít se o ni jako o pevný bod, z nějž lze pohnout naším státem k lepší budoucnosti. Samozřejmě to neznamená, že by se NKÚ měl brát jako zdroj dogmatické pravdy. Každý má právo se bránit proti jeho zjištěním, jen je právě nutné, aby to nebylo na úrovni obecných frází, politických útoků nebo teorií spiknutí, ale právě na základě věcné argumentace, již lze veřejně ověřovat. Možná by nám pak politici, kdyby museli takto vystupovat na veřejnosti, řekli konečně i něco skutečně zajímavého.