Když se jeden z černých pasažérů po vyplutí lodi ze Španělska přihlásí řadovým filipínským námořníkům, dají mu najíst a napít. Pak se ale objeví autoritativní Tchajwanci a drsně černého pasažéra odvedou. Zřejmě ho zabijí a hodí do moře. 

Filipínský námořník Joel to sdělí přeživšími Dumitrovi, zapřísahá ho, aby se skrýval, a ukryje ho ve strojovně v přístěnku ve tmě, nosí mu tam každý den jídlo a vodu. Plavba do Kanady má trvat čtyři dny a noci. Joel objeví, že Dumitro má u sebe bibli a sám je zbožný katolík. Zapřísahá se, že jako věřící musí činit dobro a o to se také snaží. Do spiknutí na pomoc Dumitrovi zahrne i dva další filipínské námořníky, i když ti protestují, že tím ohrožuje jejich zaměstnání, pokud by se vládnoucí Tchajwanci dověděli, že pomáhali černému pasažéru.

Tchawjanské velení lodi se to však přesto dříve nebo pozdějí doví. Zřejmě jeden z Filipínců to udal. 

Joel zápasí se svým svědomím, Vraždění černých pasažérů Tchajwanci je zjevně nepřípustné a on to chce udat, jenže se obává, že po příjezdu do Kanady nikdo to nebude chudým filipínským námořníkům věřit. Napíše tedy dopis žádající v této věci o pomoc svému filipínskému zpovědníkovi.

Mezitím dojde k rozhovoru mezi Joelem, velitelem Filipínců, a tchajwanským kapitánem lodi: "Vy Filipínci si myslíte, že my Tchajwanci jsme zlí. Jenže my jsme féroví. Děláme to, co je ku prospěchu celé posádky. Co kdyby měl černý pasažér nůž nebo pistoli? Jediná pistole, která tu je, je moje. A co když my tedy černého pasažéra zajmeme a předáme ho na pevnině policii. Budeme obviněni, že jsme nedodržovali bezpečnostní předpisy a naše loď ztratí oprávnění k platbě. Všichni přijdeme o zaměstnání."

Loď udělá neočekávanou zastávku v New Yorku a Joel nutí Dumitriho, aby si nasadil plovací vestu, a skočil do moře a pár set metrů k pevnině v noci uplaval. Ten to odmítne udělat a fyzicky na Joela zaútočí, pak zmizn.

Film končí konfliktem: Filipínci se snaží Dumitriho na lodi najít, jeden z Filipínců, zřejmě ten, co ho udal, ho spolu s tchajwanským zástupcem kapitána najde a snaží se ho zabít. Při potyče se Dumitro zmocní pistole a zabije jak Tchajwance, tak Filipínce. Joel, sám v potyčce zraněná, na to civí, a běduje, že ztratil morální kompas. Absolutně neví, co má dělat. V obličeji tvrdě zraněný Dmuitro vyjadřuje přesvědčení, že se mu v bezpečí podaří v Kanadě vystoupit a zahájit nový život. Film tím končí.

Takže: napinavý film a morální dilema. Proč proboha se státy musejí tak zuřivě bránit uprchlíkům a migrantům? Vzniká z toho jen zlo.

Ve svém dvouhodinovém dokumentárním snímku Všetci ĺudia budú bratia natočil slovenský režisér Robert Kirchhoff opravdu kvalitní, vyvážený portrét Alexandra Dubčeka (1921-1992). Vlastně, jak řekl v úvodu před promítáním pan režisér, on ten film zdaleka není jen o Dubčekovi, ale je to všeobecný portrét československé historie. Sám jsem si uvědomil, vzhledem k tomu, že, jak víte, mi bylo v roce 1968 během Pražského jara patnáct let, a politickou situaci jsem vnímal nesmírně intenzivně a citlivě, jak ten film znovu probudil veškerá má česká politická traumata... (Ne že bych se srovnával s Janem Nerudou, ale ten měl velmi podobnou zkušenost ve svých čtrnácti-patnácti, když zažil vlnu demokracie v roce 1848 - tato zkušenost pak s ním zůstala, podobně jako u mě ta zkušenost Pražského jara, po celý jeho další život).

Kirchhoffův film samozřejmě obsahuje celou řadu informací, které zná každý, ale pak taky mnoho záslužných věcí, které lidi o něm zase tak dost dobře nevědí. Tak zaprvé (a to je dost známo) Alexander Dubček byl ze slovenské levicové rodiny, která reagovala na výzvu ze Sovětského svazu ve dvacátých letech dvacátého století (na Slovensku byla nezaměstnanost) a v rámci takzvaného Interhelpa odjela budovat průmysl v Sovětském svazu, konkrétně v Kazachstánu. Kirchoff v Kazachstánu natáčel a tam na Dubčekovic rodinu dodneška vzpomínají s úctou a láskou. Interhelpo tam postavilo jakousi továrnu. Traduje se, že asi čtyřletý Saša Dubček byl v jakémsi vozíku taženém velbloudem a ten velbloud se splašil a odvezl ho do pouště, takže ho museli hledat.

Dubčekův tatínek pak pomáhal Američanům budovat v Rusku automobilku Ford v městě Nižnyj Novgorod a malý Dubček tam chodil čtyři roky do školy s Američany.

Ať je tomu jakkoliv, rodina Dubčekových byli idealističtí komunisté a ve stejném étosu byl vychován i Alexander.

Hovoří se o tom, že Alexandr Dubček byl prý zbabělec, že nikdy řádně neodsoudil invazi (viz například naše Rozhovory Britských listů s Petrem Pithartem, který Dubčekovi velmi zazlíval, že prostě během roku 1969 nepráskl dveřmi). Na tvůrce tohoto filmu se v diskusi po promítání obořila ideologicky dokumentaristka Helena Třeštíková, s tím, že Dubček byl zbabělec a neměl by být považován za důležitou osobnost československé historie.

Je to zajímavá otázka a je zřejmě pravděpodobné, že Alexander Dubček zbabělec nebyl. Účastnil se spolu se svým bratrem Slovenského národního povstání proti německým nacistům. Jeho bratr byl zastřelen a Dubček byl zraněn střelbou na patě. Strašně ho to bolelo, ale za německé okupace k lékaři s tím nemohl. Vyléčil ho na Slovensku ruský lékař, který po bolševické revoluci prchl z Ruska během tehdejšího vraždění, kdy mu komunisti zabili oba rodiče. Když Slovensko osvobodila Rudá armáda, ruského lékaře zatkla a poslala ho do Gulagu. Dubček, ač komunista, napsal na komunistické úřady dopis, v němž se ruského lékaře důrazně zastal a vysvětlil, že ho v nebezpečí během nacistické okupace vyléčil. Nepomohlo to, ale je zjevné, že na rozdíl od tehdejších komunistických aparátčíků se prostě Dubček nebál zastat se tohoto ruského lékaře - antikomunisty.

A další zajímavou, podle mě dosud neznámou informací, bylo v tomto filmu svědectví československých tlumočníků z jednání s Brežněvem v Čierné nad Tisou koncem července 1968. Brežněv tam přečetl snad více než dvouhodinový projev, v němž obvinil Dubčeka z kontrarevoluce. K překvapení všech, řekla ve filmu paní překladatelka, Dubček na Brežněva vyjel, že on je přesvědčeným komunistou přes třicet let, obětoval komunismu vělkou část svého života a nikdo mu nebude říkat, že je kontrarevolucionář, a žádné změny v programu Pražského jara dělat nebude. Všichni Rusové byli překvapeni, protože dosud se Brežněvovi nikdo neodvážil v ničem odporovat, a Brežněv se odebral do ruského vlaku a dělal tam nemocného, zřejmě aby Dubčeka obměkčil. Ten za ním pak do toho vlaku zašel.

Něco jiného ale však už zřejmě byl srpen 1968, kdy Sověti unesli do Moskvy celé vedení československé komunistické strany. Tam Dubčeka vydírali, on absolutně neměl žádné informace o tom, co se děje v Československu, že obyvatelstvo zahájilo pokojný odpor proti invazi, a zřejmě ho tam donutili ke kompromisu, jak se to pak projevilo v tom rozhlasovém projevu po návratu, v němž měl Dubček ty pauzy, protože v podstatě plakal.

Dubčekovi se klade za vinu, že v létě roku 1969, v době prvního výročí invaze, podepsal tzv. pendrekový zákon, na jehož základě byli odsouzeni do vězení lidé, kteří za něho ještě v srpnu 1969 demonstrovali. Později Dubček přiznal, že prý byl ve stresu a ten zákon prý podepsal "bezmyšlenkovitě", ale byla to chyba.

Dubček je také kritizován, že se během normalizace nikdy nepřidal k disidentům. Vysvětlil to v diskusi po promítání producentJan Gogola mladší s tím, že Dubček nikdy nepřestal být přesvědčeným idealistickým komunistou a pořád doufal, že se poměry v Sovětském svazu změní a on bude moci pokračovat v realizaci svého programu socialismu s lidskou tváří. Dočkal se během Gorbačovovy éry, ta ale ovšem i v Rusku vedla k pádu komunismu. Dubček nebyl stoupencem demokratického kapitalismu, tomu nerozuměl a nebyl by býval schopen něco takového přijmout. Obrovským traumatem pro něho bylo, když ho Husák nechal vyloučit z komunistické strany.

Pan Gogola řekl po promítání ještě jednu zajímavou věc, s níž souhlasím. Devadesátky byly podle něho obdobím, kdy v Československu převládla ultrapravicová ideologie a Dubčekovo dědictví bylo bagatelizováno nebo záměrně odsunováno na vedlejší kolej. Navzdory kontroverzním rysům jeho práce a osobnosti zůstává významnou postavou moderních československých dějin. Gogola varoval, že potlačování socialistických tendencí a ignorování potřeb chudších vrstev společnosti tím, že se jim  vnucuje pravicová ideologie, je nesmírně nebezpečné, společnost to destabilizuje populismem. Zcela souhlasím.

Jak jsem napsal v úvodu, tenhle film je opravdu vyvážený a líčí Dubčeka i celou československou historii se všemi kontroverzními aspekty. Ano, je pravda, že někteří lidé, asi zejména na Slovensku, dělají z Dubčeka idol. Kirchhoffův film obsahuje i tragikomickou sekvenci, kdy Matica slovenská, slovenská kulturní organizace, pořádá jakousi inaugurační akci k oslavě "světového politika" Alexandra Dubčeka, a mezi funkcionáři a oslavovateli Dubčeka z té Matice slovenské stojí postarší muž s transparentem, obsahující seznam asi pěti slovenských jmen, což  byly údajně Dubčekovy oběti. Zřejmě šlo o ten pendrekový zákon z roku 1969. Přítomní oslavovatelé muže s transparentem nejprve ignorují, pak se s ním začnou hádat, pak ho bijí a on nakonec skončí za plotem na zemi v bezvědomí. Zatímco Matica slovenská oslavuje Dubčeka, pro zmláceného demonstranta, který zřejmě dostal infarkt, přijede sanitka.

Filmu Tomáše Kleina podle stejnojmenného románu Jáchyma Topola Citlivý člověk už lidi tolik netleskali tak, jak tleskali předchozího dne filmu Úsvit. Přesto je to velmi dobré filmové zpracování v podstatě nezfilmovatelné knihy. Jak nám řekl Jáchym Topol v Rozhovoru Britských listů, "já píšu takové kypící, vzdouvající se bubliny dějů a pak to proškrtávám". Kniha i film jsou v podstatě o smrti, jak na to poukazuje Dominika Švecová.  Film byl ve srovnání s neukázněnou strukturou románu, diktovanou autorovým podvědomím, nesmírně pečlivě umravněn a ukázněn. Přesto je obtížné ho sledovat. Topol a zde i režisér Tomáš Klein evokují obraz apokalyptických, fantasmagorických Čech, plných podivných, nebezpečných charakterů, žijících na pokraji společnosti a neustále se opíjejících, filmem i románem projíždějí nebezpeční motocyklisté s raketovým ohněm proudícím z výfuků jejich motorek, podpalují se auta, lidé páchají sebevraždu. Hrdinou, či spíš antihrdinou filmu je asi padesátiletý amatérský divadelník Mour, který v době, kdy to bylo ve flóru, jezdil jako údajný disident po různých kulturních akcích na Západě. V románu se s ním setkáváme v Anglii, kde čelí nenávisti Angličanů, a vrací se do Čech, pak docela nemotivovaně se na chvíli i se svými dětmi, asi čtrnáctiletým synem, který nemluví a synem nemluvnětem, octne v Rusku. Tak ani v Anglii ani v Rusku se nic pro tento film nenatáčelo, fantasmagorická apokalyptická scéna zůstává čistě na území České republiky. V románu vypadne Mourova manželka z okna v nemocnici a zabije se, ve filmu také, ale pak najednou zmizí krev a jako by se jí nic nestalo. Nevíme už, co se děje, co je realita a co sen Pikareskní putování hlavní postavy se svými dětmi bez domova - je to hodně destabilizující - pokračuje.

Film je silně založen na filozofující dialozích. Nemohu si pomoci, ale pořád se mi tak trochu zdá že Topol je epigon Bohumila Hrabala. To není žádná výtka - Hrabal udělal v české literatuře tak obrovský zásek, že se s ním všichni další spisovatelé musejí vyrovnat. A - ano, v Topolově Citlivém člověku je hrabalovská anarchie, a stejně jako u Hrabala mají obrovský význam dialogy  - řeči lidí -  ale jak daleko apokalyptičtější je Topol než někdejší Hrabal!

V neděli jsme viděli také zvláštní film marocké režisérky Asmae El Moudir Matka všech lží, svého druhu dokument, soustředěný kolem její rodiny, jíž dominuje nesmírně autoritářská muslimská babička, která všechny léta komanduje, dělá jim ze života peklo a například spálila veškeré rodinné fotografie, protože prý je to kacířství. Jenže rodina je ztraumatizována blíže neurčeným masakrem civilistů v jejich čtvrti, k němuž došlo někdy v červnu 1981. Otec rodiny během filmu postupně buduje se smyslem pro neuvěřitelné detaily miniatury čtvrti, kde rodina žije, a prostřednictvím figurek tak zhmotní masakr, z něhož neexistují fotografie, což lidem pomůže vyrovnat se s traumatem.

Vytisknout