Imperialistický argumentační klam? Rozšiřování NATO a válka na Ukrajině
7. 7. 2023
čas čtení
9 minut
Pokud bychom se měli na úvod krátce ponořit do vnitřní ukrajinské politické dynamiky na konci minulé dekády, bylo by obtížné hovořit o změně paradigmatu ohledně ukrajinského přístupu k členství v NATO po inauguraci Volodymyra Zelenského v květnu 2019, což by z ruské perspektivy mohlo nějak změnit mezinárodní bezpečnostní prostředí. Zelenskyj pokračoval ve šlépějích svého předchůdce Petra Porošenka a zopakoval jeho závazek předložit tuto otázku k referendu, aby se ukrajinští občané mohli sami rozhodnout. Jeden z rozhodujících kroků na domácí scéně, který vydláždil cestu pro potenciální přistoupení Ukrajiny, byl ve skutečnosti učiněn v únoru 2019, tři roky před invazí, v době, kdy Porošenko (vnímaný jako tvrdší než Zelenskyj ve svém postoji k Rusku) byl stále prezidentem – Věrchovná rada (ukrajinský parlament) schválila dodatek k ústavě, který stanovil členství v NATO a Evropské unii jako strategické cíle pro Ukrajinu.
Při zkoumání událostí po únoru 2022 se jeden z prvních velkých rozporů, který se vynoří (pokud přijmeme Putinovo tvrzení, že zabránění rozšíření NATO slouží jako konečný cíl ruských politických akcí), týká neúprosného trvání ruského vedení na udržení kontroly nad nezákonně okupovanými územími, navzdory počáteční ochotě Ukrajiny dopřát Putinovi upuštění od úsilí země o členství v NATO.
I když následující verzi událostí zpochybňuje Putinův tiskový tajemník Dmitrij Peskov, existují silné náznaky, že těsně před nebo v raných fázích invaze zástupce náčelníka štábu Kremlu Dmitrij Kozak vyjednal dohodu, která zahrnovala záruky, že se Ukrajina nestane členem NATO. Poskytla tak příležitost k prevenci nebo rychlému ukončení ozbrojených nepřátelských akcí. Během prvního měsíce po invazi sám ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj prokázal vnímavost k tomu, aby jeho země přijala neutrální status, pokud by to mohlo vést k urovnání konfliktu. Za předpokladu, že potenciální členství Ukrajiny v NATO bylo skutečně považováno za "fundamentální hrozbu", jak popsal ruský prezident ve svém projevu oznamujícím invazi, nezdá se logické, že by návrhy pocházející od kremelského insidera a ukrajinských politických elit, které by do značné míry vyloučily jakoukoli takovou možnost, čelily odmítnutí Putinem. Zatímco mocenské rozdíly jsou při mezinárodních jednáních mezi zeměmi velmi důležité, silnější státy nejsou v žádném případě vždy v pozici, aby zajistily příznivé výsledky na úkor slabších, takže ukrajinský závazek respektovat údajně životně důležité národní zájmy Ruska měl ruský prezident hodnotit jako velké vítězství a mělo ho to přiměl, aby odsunul územní otázky do pozadí.
Možná, že klíč ke skutečným záměrům Ruska lze nalézt ve vlastních prohlášeních ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, která přinejmenším od léta 2022 jasně ukazují, že trvalá anexe některých ukrajinských území (včetně těch mimo oblast Donbasu) je na seznamu ruských priorit poměrně vysoko a země není ochotna jednat o možnosti uvolnění svého sevření ohledně okupovaných oblastí Ukrajiny.
Navíc, pokud se máme zabývat argumentem, že neustálé rozšiřování NATO zahnalo Rusko do kouta a donutilo ho přijmout zoufalá opatření, zdá se pokrytecké, jak Putinovo vedení reagovalo na deklarovaný záměr Finska usilovat o členství v NATO a následné formální přistoupení země k alianci, k němuž došlo 4. dubna 2023. Je pravda, že zatímco se hovořilo o protiopatřeních, jako je posílení obrany v regionu Baltského moře, ruská reakce jako celek byla popsána jako poddajná a tlumená, přičemž Putin dokonce v květnu 2022 uvedl, že Rusko neidentifikovalo finské (a švédské) nabídky NATO jako přímou hrozbu pro jeho zemi.
Máme-li však slovně podporovat tvrzení, že členství Ukrajiny v NATO představuje pro Rusko nepřijatelné bezpečnostní riziko, není důvod předpokládat, že vstup Finska do aliance je z ruského hlediska objektivně méně problematickým scénářem.
Podobně jako v případě mezi Ukrajinou a Ruskem se mezinárodní hranice mezi Finskem a Ruskem rozprostírá v délce více než 1 000 km, přičemž vstup Finska zdvojnásobuje ruskou hranici s NATO. Možná ještě důležitější je, že z hlediska ruské bezpečnosti bylo Finsko historicky považováno za geopolitický nárazníkový stát, přičemž se předpokládá, že možní nepřátelé Ruska nebudou mít přístup na finské území. Také, na rozdíl od Ukrajiny před invazí, ve Finsku nebyla žádná významná část populace, která by byla přirozeně nakloněna Rusku kvůli kombinaci jazykových, etnických a kulturních vazeb, jež by mohla potenciálně sloužit jako pátá kolona, pravděpodobně připravená udělat vše, co je v jejích silách, aby se postavila proti jakýmkoli plánům NATO, které by mohly ohrozit bezpečnost Ruska.
Takže trvání ruských představitelů na tom, že na členství Finska pohlížejí jinak než na členství Ukrajiny kvůli nedostatku územních sporů, nemá přesvědčivý nádech. V dubnu 2023 Dmitrij Peskov dokonce prohlásil, že Finsko nikdy nebylo protiruské. Rychlý přehled historických rusko-finských vztahů a názorů finské veřejnosti na globální roli Ruska by okamžitě nabídl důkaz, že takové tvrzení je nedůvěryhodné.
Jestliže, jak odpůrci rozšiřování NATO mají sklon tvrdit, byl Putin konzistentní ve svém světonázoru, protože se vždy zajímal o ochranu budoucích zájmů Rusů proti údajnému obklíčení NATO, logika diktuje, že by se pokusil provést podobný postup proti Finsku, jako je ten, který v současné době provádí na ukrajinské půdě, i když časové okno pro realizaci "vojenského řešení" proti severské zemi bylo poměrně omezené.
Zdá se, že výmluvy předkládané ruským establishmentem jsou určeny ruské veřejnosti, aby bagatelizovaly negativní geopolitický dopad na Rusko a také relativně pasivní akceptaci ruského státu vůči němu, zejména vzhledem k tomu, že existuje spousta důvodů předpokládat, že NATO jako strašák i nadále dobře funguje na Putinovu voličskou základnu.
Mnohem přijatelnějším vysvětlením je, že ruské elity si byly jednoduše dobře vědomy toho, že jakýkoli potenciální scénář zahrnující invazi do Finska by zaručeně skončil masivním selháním – kromě toho, že má vysoce vycvičenou armádu a velké záložní síly, stejně jako těží z určitých geografických výhod, pokud jde o terén, by Finsko (jako členský stát Evropské unie) mělo všechny důvody očekávat přímou vojenskou podporu od ostatních zemí EU, přičemž vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Josep Borrell v květnu 2022 potvrdil, že v takovém případě by se uplatnil článek 42.7 Smluv EU. Ukrajina byla, na rozdíl od Finska, pravděpodobně identifikována na počátku roku 2022 jako slabý cíl s rozděleným obyvatelstvem (předpoklad, který se ukázal být velmi daleko od reality), ačkoli Putin se bohužel ukázal mít pravdu ve svých kalkulacích, že jakýkoli druh vojenské intervence jiných zemí ve prospěch Ukrajiny by nebyl na stole.
I když má ruský stát oprávněné dlouhodobé bezpečnostní obavy kvůli možnosti, že Ukrajina někdy v budoucnu vstoupí do NATO, tento potenciální scénář nemůže ani vzdáleně ospravedlnit totální vojenský útok na suverénní stát, útoky na civilní infrastrukturu a páchání četných zvěrstev, které vedly ke ztrátě tisíců životů. Stojí však za zmínku, že dokonce i toto chabé ospravedlnění války bylo téměř zcela zdiskreditováno vlastními prohlášeními a akcemi ruského vedení od začátku invaze na Ukrajinu. Takže v kontextu probíhajícího konfliktu, zatímco obecné diskuse týkající se předchozích chybných kalkulací NATO a moudrosti vojenské aliance nadále lpící na příliš ambiciózní politice "otevřených dveří" jsou samozřejmě stále relevantní v teoretickém smyslu, mohou mít ve skutečnosti omezenou vysvětlující hodnotu, pokud jde o osvětlení skutečných cílů Ruska na Ukrajině.
Zdroj v angličtině: ZDE
3972
Diskuse