Jak nám katolická církev dala Husa
8. 7. 2023 / Boris Cvek
Když jsem v posledních dnech přemýšlel a diskutoval o Janu Husovi, uvědomil jsem si, jak je jeho postavení v českých dějinách dokonalým paradoxem. Hus byl středověký katolík, který v oblasti obsahu myšlení nepřišel s ničím novým. Jeho vzdělání bylo scholastické, v tom taky zůstal. Inspiroval se Viklefem, ale rozhodně nebyl tím, kdo by jej skutečně rozvíjel. S ničím novým nepřišel.
Teprve v důsledku upálení v Kostnici se stává symbolem. Kdo ví, čeho by byl symbolem, kdyby nedošlo k plném rozvinutí husitských válek, v nichž se z Husa stává symbol národního odporu proti cizímu vpádu, symbol boje národní pravdy proti cizácké lži. Hus sám svět takto rozhodně nevnímal a husitské války jistě byly mimo jeho představivost, stejně jako názory na církev a Boha, jaké měli lidé jako Jan Žižka. V té době už bylo vlastně jedno, kdo Hus byl, co napsal, co si myslel. Pravda a nic než pravda neznamenalo tu titěrnou pravdu, která se zabývá historickou nebo přírodní skutečností, nebyla to ani pravda scholastická nebo pravda kritiky církevních neřádů, za kterou Hus položil život, ale pravda Božích bojovníků.
Tak nám dala katolická církev Husa křížovými výpravami. Husa, který nikdy neexistoval, Husa symbol. Podruhé nám jej dala svou protireformací, která umožnila, aby se Hus, opět nepravdivě, stal symbolem spojení češství a reformace. On sám byl katolík, Češi po úspěchu protireformace také, Balbín byl katolík a česká identita ještě na začátku 19. století byla plně katolická, jenže pak se najednou češství spojuje s reformací a s husitstvím, tedy s Husem. Středověký scholastik jako symbol protestantismu katolického národa, který se o Husovo skutečné dílo a jeho skutečnou identitu vlastně nezajímá. Takhle fungují dějiny.
Ještě bych rád učinil poznámku k mému oblíbenému tématu Hus versus Dekameron. Nechci tvrdit, že jsem proti Husovi, to vůbec ne. Vážím si ho jako katolického světce, vážím si ho pro jeho evropskou vzdělanost, pro jeho citlivost vůči společenským neřádům. Naprosto chápu jeho rozhořčení a potřebu moralizovat. Jenže moralizování reálně nikam nevede, naopak je pod ním většinou skryta největší zločinnost, i když to moralizující kazatelé jako Hus myslí jistě upřímně (na rozdíl od mnoha jiných lidí s plnou pusou morálky).
Představme si situaci znásilňování dětí kněžími. Hus by reagoval ostrými odsudky, mluvil by o hříchu, pekle, zločinu, o morální nápravě lidí. Tím by samozřejmě nic nevyřešil, naopak. On ale tohle asi ani nemohl chápat, nezajímala ho titěrná realita společenských mechanismů. Jak by viděl celou věc Dekameron? Popsal by, co se konkrétně děje, ukázalo by se, že nejde o nic pekelného a ďábelského, ale o obyčejná lidská selhání, jejichž průběh lze popsat a účinně mu bránit různými opatřeními. Ukázalo by se patrně asi také, že oběti jsou v postavení, které jim nedává moc šancí na obranu, což lze účinně měnit (ale ne moralizováním).
Dekameron bývá mylně chápán jako oslava sexuální nevázanosti, ale ve skutečnosti je spíše oslavou lidského důvtipu, schopnosti chápat lidské jednání bez iluzí a poradit si s ním věcně a konkrétně, bez moralizování, bez pekla, bez nadpřirozených sil. Tato kniha je mnohem starší než Hus. Byla dokončena v roce 1353, ale její kořeny, její příběhy sahají až do doby starých fabliaux z 12. století. Tam někde musíme hledat kořeny moderní, otevřené společnosti, vědy, realismu v pojetí člověka i přírody. Nikoli u Husa, ba ani v renesančním návratu k antice, který byl spíše nerealistickou ezoterikou než střízlivým pohledem starých fabliaux.
Diskuse