S Čudokem za hranice všedních dnů (aneb reportáž psaná na zahrádce)

7. 7. 2023 / Beno Trávníček Brodský

Letiště Václava Havla je docela přehledné, naštěstí, protože nikdo z Čudoku, se kterým právě cestujeme, tam není. Ale vlastně ani být neměl... to by musel někdo jít do práce. Prý nás delegát čeká na letišti v Paříži. Vzhledem k tomu, že v Praze ještě obsluhují cestující lidi pracující lidi, nakonec to proběhlo celkem v klidu. V letadle dokonce pišingr a alternativní podnapití.

Letiště Charles de Gaulle je silnější káva. Takové menší letadlové město. Najde si nás Čudok – nenajde – najde – nenajde... trháme proužky z palubní vstupenky. Zdá se že část vystoupivších lidí se shlukuje u nějakého občerstvení. Dáváme pozor a slyšíme češtinu. Á – prý nás paní z Čudoku šla hledat. Tak to má správně. A - vrátila se, tak jsme neběželi zbytečně... Paříž – ó – Paříž...

Autokar do hotýlku na neznámém místě má jen dvě polohy klimatizace. Severní pól a nulu. Podle toho, co šofér laškovně zrovna nastaví oblékáme všechno, co máme s sebou, nebo to naopak zase odhazujeme. Několikahodinová vstupní okružní jízda poznávacího zájezdu kolem hlavních památek bez zastavení je ploužením se v dopravní zácpě. Ale dneska výjimečně leje, tak to vlastně až tak nevadí. Obelisk v různých tečnách míjíme už asi čtyřicet minut. Pařížané se s tím za volantem či řídítky ne-mazlí. Nějaké to drobné drbnutí o sebe čí nedobrzdivší motorkář vyběhnuvší na kapotu auta před sebou není ani důvod k zastavování. Hlavní je udržet pořadí v koloně!

Po několika hodinách jdeme konečně bydlet. Je to na okraji možná památkové zóny(?) Periferie daleko od centra. Předem vám cestovka adresu ubytování nesdělí – evidentně ví proč. V českém chápání světa = turistická ubytovna s recepcí a jídelnou. Ale má to aspoň vlastní mini sociálku... a varnou konvici... ledničku už ne. Spíme celé odpoledne až do rána, protože z domů jsme startovali v 01:00. Čudok ale už dneska stejně žádný program nemá, takže je to fuk.

První den pro pohyb v Paříži s námi Čudok vyčudil. Prý máme vyrazit na průzkum sami. On zase až pozítří. Metro staví naproti. Naštěstí skládáme akční skupinu šesti dobyvatel, kde každý, jak se vzápětí ukázalo, má nějaké využitelné vlohy. První rébus je metro. Naštěstí ještě existují skoro analogové lístky. Tedy doplněné magnetickým páskem. Fungují až když se zmagnetují ve vstupním boxu. Když si je pak omylem odmagnetujete, třeba mobilem, trest vás v případě kontroly nemine. V tomhle metru totiž nechodí revizor, ale vícehlavá „revizní jednotka rychlého nasazení“, která vystupujícím zatarasí tu a tam nějaký východ z metra a všechny je vylustruje. Nás hned napoprvé. Magnetické proužky našich jízdenek prošly čtečkami OK, takže tentokrát ještě ostouzeni a odsouzeni nebudeme.

První a poslední linku metra už vozí AI. Těch zbylých čtrnáct je v různém stupni vývoje tak minus 60 let až současnost. Některé vozy metra mají ještě i kličky u dveří. Že máte ukončit nástup nebo vás skřípnou dveře se nikde neozve. Nejstarší stanice jsou úžasné fosilie. Archeologie bez vykopávek. Je sympatické, že Francouzi nechají staré věci žít vedle nových, komunikovat spolu, komunikovat s lidmi.

Eiffelova věž. Fronta asi 200 metrů (?) V několikastupu a s předbíháním – když se ozvete nerozumí ani anglicky ani nijak. Příště je třeba doučit franštinu... Po asi půl hodině fronta stále stojí. Vysíláme nejschopnějšího průzkumníka zběhlého v bojových operacích. Vrací se se strategickou informací, že jde o kombinaci stávky obslužného personálu a natírání věže s vizí jejího otevření pro turisty dnes krajně nejistou. Vlastně je to ale docela sympatické. A hlavně v Česku nepředstavitelné. U nás je stávka za lepší živobytí sprosté slovo. Jen těm 200 metrům fronty by to někdo mohl taktně říci. Ostatně prý je hezčí pohled na Eiffelovku než z ní. Jukneme na ni od fontán. V tom hice je to ozdravné. Jemný film kapek osvěží a vodní dělo pálící proudy vody na obzor – směr Eiffelovka – je mystické. Taky je tu sousoší Adama s Evou – zbývá jen přidat jablko. V jednom z batohů ho překvapivě nacházíme a vkládáme soše do ruky. Nějaký pan profesor, co vede děti okolo reaguje úžasně. Napřed se rozchechtal jak pytlík a pak začal dětem zakrývat oči.

Směr vítězný oblouk. Metrem už to docela umíme. Asi 220 schodů. Rozhled je půvabný – koukáte do všech hlavních paprsků místních avenue. Velkorysost – nadčasovost – platany. V dálce nouveau Paris – hnízdo mrakodrapů. Na obzoru šlehačkový dort Sacré-Coeur na kupce Montmartre.

S lehkým omotem hlavy zase dolů a dál. Všude možná až tisíce kavárniček nebo jak těm příjemným místům místní říkají. Sednete dovnitř nebo před a koukáte ven na cvrkot. Určitě se to dá brát jako milý hlavní bod programu. Ulice a uličky jako z cvičebnice světoznámého architekta Jana Gehla. Město pro lidi. Číšník samozřejmě poznal, že jsme turisté, ale žádný despekt z něho nekoukal. Když jsme si ale, abychom neumřeli hloupí, objednali pravou francouzskou cibulačku (Soupe à l'oignon), což jsme se takticky naučili vyslovovat předem, stal se z něho jiný člověk. Vznesl se pár centimetrů nad parket a za chvíli „dotančil“ s chloubou francouzské kuchyně. Uklonil se, popřál, usmál se a odtančil zpět. Francouzská cibulačka je opravdu hodna pozornosti. České úsloví, že v pořádné polívce stojí lžíce, se v Česku moc aplikovat nedaří. Se [supé luňón] to zažít můžete. Prorazíte lžící horní krustu z haldy lehce zapečeného výborného sýra a můžete ji tam nechat stát tak dlouho jak je libo. Jenže to nevydržíte a za pár minut to smlsnete. Čímž jste po řádném obědě, protože je toho kupa a k tomu ještě v ceně nakrájené bagety, což ostatně tady dávají automaticky ke každému jídlu. Cibulačka je docela překvapivě jedna z věcí, kvůli které by se mohl člověk do Francie rád vracet.