Prvních pár úvah nad karlovarským filmovým festivalem
1. 7. 2023 / Jan Čulík, Dominika Švecová
čas čtení
9 minut
Foto: Zázračný aparát (c) KVIFF
Tak zdravím z Karlových Varů, milí čtenáři. Prvním filmem, který jsme tu v pátek odpoledne zhlédli, byl švédský dokument To je ale fantastický přístroj, řekl král, film věnovaný aktuálnímu tématu, totiž historii fotografie, filmu, televize a sociálních sítí, především YouTube, od první fotografie vzniklé ve Francii ve třicátých letech 19. století, kdy ji vynálezce Nicéphore Niépce (1765 - 1833) musel exponovat deset hodin.
Velmi dobře informovaný a vyresearchovaný film (taky kdesi dostal
nějakou cenu, většina filmů promítajících se v Karlových Varech mimo
soutěž dostala někde nějakou cenu) nás informovaně provedl celou
historií fotografie: daguerrotypie už šlo exponovat jen deset minut,
poprvé zaznamenali obraz člověka, pak nám rekapitulovali známou historku
s americkým závodním koněm, jehož Eadweard Muybridge vyfotografoval
mnohonásobně na závodní trase, aby zjistil, zda jsou okamžiky, kdy se
kůň vůbec nedotýká země všemi čtyřmi kopyty, a když se pak série těchto
fotografií dala dohromady, zjistilo se, že rekapitulují pohyb.
Viděli
jsme také klasické rané záběry vlaku přijíždějícího do
stanice, Mélièsovy rané filmové triky, fingovaně natočenou anglickou
královskou svatbu, ve Francii, s herci (k tomu se právě vyjádřil zmíněný
anglický král, že je to fantastický přístroj, ta kamera, natočí i
scény, které se neudály), nadšení Leni Riefenstahlové nad tím, jak se jí
dokonale podařilo zpřístupnit sílu nacistických politických sjezdů
(viděla v tom jen filmovou techniku, způsob vyjadřování, bylo jí jaksi
jedno, co vyjadřuje, a Riefenstahlová je skutečně světově oslavována
jako autorka většiny dnešních filmových postupů, například televizní
sportovní reportáže dodnes používají jejích technik).
Pak
přišla televize a v roce 1961, když konečně začala vysílat televize v
chudé Irské republice, tamější prezident zahájení vysílání přivítal, i
když ve svém projevu, vysílaném televizí, vyjádřil obavy z obrovské moci
rozhlasu a televize.
A o to právě tomuto filmu
šlo: vlastně byl jen ilustrací známého tvrzení Marshalla McLuhana v
jeho klasické knize napsané v šedesátých letech dvacátého století
Understanding Media, že jakýkoliv mediální vynález ve svém důsledku
destabilizuje společnost.
A toho byla vlastně příkladem závěrečná část filmu, která diváky zalhtila vlnou individuálních videí z YouTube, od videí dívek, které se snažily získat celosvětovou známost kýčovitě přehnanými erotickými videi, až po kakofonii nejrůznějších hloupostí.
A to bylo asi hlavní poslání tohoto filmu: skoro od samého začátku své existence nás fotografie a film jednak manipuluje, vždycky je fotografie či filmový záběr jen určitým výběrem ze skutečnosti, manipuluje nás úhlem pohledu, zároveň nás fotoaparát a filmová kamera nutí dělat neuvěřitelné pitomosti.
V záhlaví tohoto článku vidíte fotografii, jíž je tento film uvozen na stránkách karlovarského filmového festivalu. Jde o sekvenci, kde dva tři mladí fotografové snímají dívku, kterou jeden muž stojící na traverze drží jen za jednu ruku, a ona se spouští v obrovské výšce nad propastí bez jakékoliv zábrany či záchrany. Proč dělají lidé takové blbosti?
Tak já nevím, jestli si tento film zasloužil nějakou cenu, protože v
podstatě jen opakoval to, co nakonec všichni víme. Jeho záslužnost
spočívá zřejmě především v pečlivé práci se zdroji, nashromáždil cenné
archivní informace.
Jenže i když má tento film (v české verzi nazvaný Zázračný přístroj) vročení 2023, z letošního roku, přitom je bohužel docela skandálně zastaralý. Ani slovo totiž neřekl o největším nebezpečí fotografie a filmových a videových záběrů: o umělé inteligenci. To je ta největší hrozba, jíž film měl kulminovat. Už nyní odborníci varují, že za pár minut vůbec nebudeme vědět, co je realita a co fikce.
Spíše asi takovým béčkovým filmem byl americký snímek režiséra Justina Guye Defy The Adults (Dospěláci, 2023). Šlo o komorní drama tří sourozenců na blíže neurčeném předměstí v blíže neurčeném, podzimním americkém městě. Dvě sestry a bratr si v dětství byli nesmírně blízcí, dokonce společně vymýšleli písničky a básničky a tancovali na ně a s tímto programem veřejně vystupovali. Čas oponou trhnul, rodiče zemřeli, jedna z dcer musela převzít celý matčin dům se všemi povinnostmi ("Vy jste to na mě nechali..."), bratr Chris se odstěhoval za prací do jiného, dalekého, amerického města a úvodem tohoto filmu přijíždí na návštěvu do svého bývalého bydliště jen na den dva. Sestry jsou tím otrávené, že na ně nemá dostatek času, a vcelku se trojice sourozenců neuvěřitelně hašteří o pitomostech. Tedy, jsem také z rodiny, kde byly tři děti, ale že bych se takhle šíleně hádal se sourozenci o hloupostech, to tedy nevím. Potíž je, že bratr Chris má zřejmě komplex méněcennosti a snaží se za každou cenu si dokázat, že je něco extra, upozorňuje Dominika Švecová. Dokazuje to hlavně hrou pokeru s přáteli, a neustále prodlužuje svůj pobyt v tomto městě, protože chce vyhrát na nejlepšími místními hráči. To se mu nakonec podaří a vyhraje majlant, jenže jeden z hráčů, který prohrál, na něj čeká za rohem s pistolí a vyhrané peníze mu ukradne. No, Amerika. Závěrem si sourozenci navzájem vyjádří lásku, tak to všechno zřejmě dobře dopadne, i když Chris zřejmě zaspí a uletí mu letadlo. Závěrečné titulky.
Úvodní film, jímž byl festival zahájen, Fibrebrand (Královnin gambit), britský historický film z roku 2023 byl poctou filmařce Alicii Vikander. Je to dvouhodinové (!) historické drama o Catherine Parrové, jedné z manželek vražedného krále Jindřicha VIII. Jak už je tomu dnes zvykem, filmoví tvůrci věnují v historické, mužské společnosti pozornost ženám a Catherine Parr je tu zobrazena jako liberální, proto-demokratická reformátorka. Jenže ten film je v podstatě jakýsi historický western. Nepřišel mi moc nový, ale možná jsem trochu netrpělivý. A kromě toho, jak na to poukazuje Dominika Švecová: Jak víme, každý historický film je o dnešku, takže ten dnešní feminismus tohoto filmu je logický. Jenže oni to hodně přehnali. Catherine Parr se v tomto filmu chovala absolutně ahistoricky, prostě jako moderní feministka. A dále: skutečně by v šestnáctém století poskakovala čtrnáctiletá královská dcera po komnatě v noční košili mezi nejrůznějšími chlapy? Bylo to nepřesvědčivé. Po čtyřiceti minutách jsem odešel.
Bylo by právě velmi zajímavé ve filmu sledovat, jakým způsobem se v převážně mužském šestnáctém století chovaly tehdejší ženy, a ty historické informace bezpochyby k dispozici jsou. Implantovat však do údajně historického filmu otevřeně postoje jednadvacátého století, to působí opravdu nepřesvědčivě.
Všecko to zatím byly vlastně velmi béčkové filmy, nic opravdu objevného a uchvacujícího. Spíš taková jakási filmová bezradnost. Připomnělo mi to mou letošní březnovou návštěvu galerií současného umění v Amsterdamu a ve Vídni, kdy na mě jako hlavní charakteristický rys s vystavených děl civěla právě bezradnost, prázdnota a absence jakékoliv složitější myšlenky.
A tím se vracíme vlastně k tomu prvnímu filmu Zázračný aparát. Jestliže nám nyní lidé zahlcují mozek miliardami nesmyslných videí na YouTube, jestliže se lidé nechávají živou kamerou na YouTube filmovat, jak spí doma v posteli, a taková videa se virálně šíří, pak jsme možná vyprázdnili jakoukoliv možnost cokoliv sdělovat. Co mohou v konkurenci této obrovské vlny šuntu dělat nějaké údajně umělecké filmy? Zdá se, že tím byly ochromeny. A v konkurenci s touto obrovskou vlnou nesmyslů najednou všechny ty představy, že existují struktury reálné kultury, kterou určují kurátoři, organizátoři festivalů a členové porot, začínají být nepřesvědčivé. V atmosféře všeobecného chaosu a neschopnosti říct cokoliv skutečné nového a objevného vystavují kulturní org\anizátoři císařovy nové šaty.
Slabostí karlovarského festivalu vždycky bývala soutěž. Soubor soutěžních filmů býval vždycky slabý, protože máte-li dobrý nový film, kam ho pošlete, do Cannes nebo do Varů?
Teď se zdá, že se slabost rozšířila i na nesoutěžní filmy, které v minulosti bývaly dobré. Ale je to teprve začátek. Doufám, že se mýlím.
6887
Diskuse