Antiantikomunisté si zkrátka musejí vybrat. Buď budou dál tvrdit, že
komunismus představoval "alternativní modernu" - ale pak na něj také
musejí uplatňovat parametry moderní racionální politiky, jak je vymezil
Weber.
Anebo upřednostní důraz na "ušlechtilé motivace" těch, kdo vytvořili
režim GULAGů, likvidace celých společenských tříd a ideologického útlaku
ve jménu "lepší budoucnosti".
I když nemám absolutně žádné sympatie pro komunisty, kteří za sovětského režimu vládnoucího ve středovýchodní Evropě lidi utlačovali a založili a provozovali koncetrační tábory, to byli zločinci, obávám se, že českoslovenští reformní komunisté šedesátých let žádné gulagy nebudovali.
Skutečně si Karel Dolejší myslí, že komunističtí spisovatelé jako Ludvík Vaculík či třeba Arnošt Lustig budovali nějaké gulagy? Nebo autor demokratizačního Akčního programu KSČ v roce 1968 Zdeněk Mlynář? Ano, ten přiznal, že jako blbec věřil "rodné straně" a i když se začátkem sedmdesátých let v normalizačním režimu Gustáva Husáka stal neosobou, ve svých memoárech Mráz přichází z Kremlu přiznává, že mu trvalo asi dva roky, než se zbavil své nekritické závislosti na víře "rodné straně". Musím říci, že nekritická Mlynářova víra v komunistickou stranu byla podle mého názoru opravdu naivní, jenže ani Mlynář nebudoval gulag.
Jednou jsem v této věci napadl spisovatele Arnošta Lustiga, když byl u nás v bytě v Glasgow na návštěvě. Zaútočil jsem na něj slovy: "Jak jste proboha mohli věřit té komunistické ideologii?" Jenže Lustig byl jako teenager vězněm v nacistickém koncentráku. Bylo asi za daných poměrů pak docela pochopitelné, že se stal komunistou.
Stoupl si u nás v Glasgow k oknu a chvíli mlčel,. Pak se obrátil a řekl mi: "Honzo, ty seš ale blbej."
PS. A ještě k dodatku Karla Dolejšího "Podstatou problému je, že cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly. Když jsem psal tuto svou poznámku, věděl jsem, že Karel Dolejší bude protiargumentovat kolektivní vinou komunistů: "Když jste vstoupili do té zločinecké strany, nesete vinu za veškerá její zvěrstva". Nejsem si tak úplně jist, že je to pravda.
Potíž je, že Karel Dolejší nezažil ty šedesátky. Připomínám znovu svou zkušenost s Igorem Hájkem, známým překladatelem z angličtiny, autorem Slovníku zakázaných spisovatelů a kolegou a přítelem Josefa Škvoreckého. Stejně jako Škvorecký, Hájek nikdy nebyl komunista. Když jsem přijel v roce 1978 do Glasgow, byl jsem plný svého odporu a nenávisti vůči komunistům, protože v sedmdesátkách po čistkách byli komunisté v Československu úplně jiní lidé, prostě kolaboratni a karieristické svině, než komunisti v šedesátkách. Byl jsem zaražen, že Igor Hájek byl absolutně překvapen mým tvrzením, že všichni komunisti jsou svině, on emigroval hned koncem roku 1968, normalizaci nezažil a znal jen slušné komunisty. Divné, že?
Karel Dolejší konstruuje pasivní obraz naivní, anebo ne tak naivní účasti na činnosti zločinecké strany, a z toho konstruuje i kolektivní vinu všech jejích členů:
"Idealističtí členové komunistické strany v určitých obdobích její
existence pomáhali stranickému aparátu dělat mezi širší veřejností PR ve
prospěch Moskvy. Když nastaly horší časy, "bolševizovalo" se, nebo
probíhala nějaká jiná forma čistek, kategorie idealistických komunistů
se ovšem odpovídajícím způsobem scvrkla.
Ale to ještě neznamená, že by ti, kdo se nakonec sami stali obětí
represí, nenesli za politiku své strany osobní odpovědnost. Výjimky jsou
řídké a spadají v jedno s bývalými komunisty, kteří nakonec odvážně
odhalovali zločinnost sovětského režimu."
Jenže ono to tak nebylo. Ti lidé (Mlynář, Vaculík, Kundera - pars pro toto, mnoho dalších, třeba četní tehdy slavní reportéři Československého rozhlasu) se od konce padesátých let ten systém aktivně snažili demokratizovat. Můžeme to považovat za naivní - ale je to tak. Nikdy nepřijímali zločiny komunistické strany. Podívejte se na nějakou knížku od Ludvíka Vaculíka, než ho v sedmdesátkách zakázali. Víte, že členem KSČ byl i Petr Pithart, jak přiznává v našem Rozhovoru Britských listů, a kupodivu se za to vůbec nestydí.
Mám velké pochybnosti o tom, zda se na reformní komunisty z Československa šedesátých let dá aplikovat kolektivní vina.
Mimochodem ty tři Rozhovory Britských listů s Petrem Pithartem o dnešní politické situaci, o Pražském jaru a o normalizaci vypovídají o komunismu v Československu a o československé historii daleko, daleko víc než teorie Karla Dolejšího:
Antiantikomunismus se svými argumentačními přístupy stále dokola sám zahání do kouta. Platí to i tehdy - a zejména tehdy - když se ohání "ušlechtilými motivacemi" a "čistotou přesvědčení" komunistů.
Diskuse