Proč Izrael nemůže přistoupit na příměří

27. 12. 2023

Nyní, když teroristická skupina prokázala selhání izraelského odstrašování, trvá na tom, že výměnou za rukojmí již nebude žádat příměří, ale pouze úplné ukončení izraelské ofenzívy, což by jí samozřejmě ponechalo plnou kontrolu nad Gazou.

Co by to obnášelo? Nejbezprostředněji by to také Hamásu poskytlo miliony dolarů pomoci, které dorazí ze západních zemí, stejně jako miliardy přicházející z Kataru, Kuvajtu a dalších zemí bohatých na ropu. A přestože jsou tyto prostředky určeny na rozdělování sociálních dávek a na civilní rekonstrukci, Hamás je samozřejmě použije na obnovu svých podzemních tunelových sítí a na financování vojenského výcviku, propagandy a politických jednotek v Gaze i mimo ni.

Důvod, proč by mu to prošlo, je prostý: Hamás nikdy nepředstíral, že bojuje za blaho obyvatel Gazy nebo za Palestinu jako národní věc. Slouží globálnímu islámu — Ummě —, který odmítá všechny nacionalismy a požaduje nadřazenost nad všemi ostatními náboženstvími. Jinými slovy, nepřijímá žádnou odpovědnost za mrtvé a zraněné ve válce ani za obnovu Gazy.

Dojde-li tedy k trvalému příměří, Hamás může začít připravovat další překvapivý útok a doufat, že dědictví 7. října bude pokračovat v nevybíravém zabíjení a znásilňování. Pokud bude mít někdo v Gaze námitky, Hamás se také zachová stejně jako v minulosti, kdy jim bude natahovat pytle přes hlavu a střílet je před zraky davů.

A přesto, vytrvale ignorujíce tuto nevyhnutelnost, generálové ve výslužbě, a dokonce, v nestřeženém okamžiku, ministr obrany Lloyd Austin, naléhali na Izraelce, aby omezili své bombardování nebo dokonce útoky úplně, aby získali obyvatelstvo Gazy na svou stranu. To však znamená zapomenout na to, že takový recept selhal ve Vietnamu, Iráku a Afghánistánu: Obyvatelstvo ovládané brutálními extremisty nelze "získat".

Pro Izraelce je to však jasné: Protože Hamás definuje své vítězství tak jasně, mohou to udělat i Izraelci. Zatímco "úplný konec ofenzívy", který požaduje Hamás, OSN a bezpočet amerických a britských vysokoškoláků, by znamenal naprostou porážku Izraele, pokračování války – sine die, jak se říká v diplomacii – je základní podmínkou vítězství.

V tomto smyslu se od roku 1948 změnilo jen málo: Izraelci možná budou muset pokračovat v boji sami bez podpory USA. Jakmile 15. května 1948 začala první izraelská válka, USA a Britové, tehdy hlavní partneři na Blízkém východě, uvalili na všechny zúčastněné totální zbrojní embargo. To zvýhodňovalo arabské armády, které již měly své Brity dodané soupravy ručních zbraní, kulometů, polního dělostřelectva a dokonce i několik letadel a tanků, zatímco Židé měli pouze pušky a samopaly. Cílem britského ministerstva zahraničí a amerického ministerstva zahraničí bylo, aby byl nově vyhlášený Stát Izrael co nejdříve poražen, aby byla zachována stabilita britské moci nad regionem.

Pak se ale stalo něco zcela nečekaného: Židé začali vítězit. Výsledkem bylo, že Britové, kteří upřednostňovali válku, která měla rychle zrušit Izrael, ji museli ukončit, aby zachránili své hroutící se arabské spojence. A vynalézavé ministerstvo zahraničí mělo nezbytný lék, pohotově podporovaný poslušným ministerstvem zahraničí: 11. června 1948 Rada bezpečnosti OSN vyhlásila po 26 dnech bojů úplné příměří. Kdyby Izraelci 9. července neobnovili boje, Izrael by se nemohl stát životaschopným státem.

I tak se to stalo vzorem pro všechna následná příměří OSN v regionu: Jakmile Izrael zahájí protiofenzívu a začne vítězit, Valné shromáždění OSN požaduje okamžité příměří a sílí tlak na Radu bezpečnosti OSN, aby příměří skutečně nařídila.

Zde ale kontinuita končí. Všechno ostatní je nyní velmi odlišné, protože Izrael je silnější a soběstačnější vojenskou mocností. USA jistě mohou pomoci odstrašit Hizballáh a jsou jedinou mocností, která může odzbrojit hrozbu Húsiů v Rudém moři a Suezském průplavu. Ale pouze Izrael může zneškodnit Hamás tím, že bude bojovat v jedné uličce, tunelu a bunkru za druhým přímo v pásmu Gazy.

Bidenova administrativa velmi rozumně žádá Izraelce, aby si pospíšili s boji, místo aby prodlužovali utrpení civilistů v Gaze. A stejně rozumně Bidenova administrativa žádá Izraelce, aby použili méně leteckých sil, méně dělostřelectva a více pěchoty, aby snížili počet civilních obětí. Rychlejší postup ve spletitém městském terénu Gazy by však prudce zvýšil počet izraelských obětí. Totéž platí o jakémkoliv nuceném snížení dělostřelecké palby a leteckých úderů. A dělat obojí současně by nejen zvýšilo počet izraelských obětí, ale také by je znásobilo.

Vzhledem k tomu, že lídři na obou stranách tyto věci vědí a protože se navzájem respektují, dochází ke každodennímu procesu vzájemného přizpůsobování. Nevyhnutelnou realitou však je, že Izrael nemůže svou ofenzívu ukončit, ba ani přijmout vleklá příměří výměnou za rukojmí.

Místo toho musí jeho síly vytrvat, dokud nebudou vyčištěny všechny sklepy a tunely a dokud nebude drasticky zredukován kádr vycvičených bojovníků Hamásu. Realistickým cílem není ani dopadení Jahjy Sinvára, nejvyššího vůdce Hamásu v Gaze, – s pomocí sinajských beduínských pašeráků by pro něj bylo až příliš snadné uprchnout a připojit se k dalším vůdcům Hamásu v jejich pětihvězdičkových apartmánech v Dauhá.

Samozřejmě, i když je zničení vojenské moci Hamásu nezbytné, nemůže samo o sobě přinést trvalý mírový stav v Gaze. Pokud však Hamás už nedokáže podrobit obyvatelstvo Gazy své věčné válce, bude to dostatečné vítězství.

Zdroj v angličtině: ZDE