Erdoganovy domácí úkoly

4. 3. 2020 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
V neděli večer Moskva vydala "nenápadné" prohlášení, že nemůže garantovat bezpečnost tureckých letounů v Idlíbu. Otevřená hrozba (kdo ví, co přišlo skrytějšími kanály...) zafungovala a po zhruba 24 hodin se nad Idlíbem takřka přestaly objevovat turecké bojové bezpilotní prostředky (UCAV). Během této doby se Rusy podporovaným asadistům podařilo konečně přisunout posily a po mnohahodinovém boji znova obsadit klíčový komunikační uzel Sarakíb. Kolem velitele Asadových "Tygrů", jediné k útoku použitelné jednotky, se nyní neustále zdržuje ruská ochranka - a pozice asadistů v Sarakíbu obklopují stanoviště ruské vojenské policie. Moskva se zřejmě domnívá, že nalezla správnou střední cestu mezi deeskalací konfliktu a převzetím války do vlastní režie. - V úterý došlo k obnovení tureckých náletů v Idlíbu, nikoli však povstalecké protiofenzívy. Večer již byl opět zničen další z režimních vojenských konvojů s posilami.



Erdogan má nyní problém. Jeho vlastní ani spojenecké syrské oddíly nemohou znova obsadit Sarakíb, aniž by pozabíjely přinejmenším pár Rusů z pravidelných jednotek (tentokrát opravdu nejde o Wagnera). A to si Ankara opravdu nepřeje.

Hlavní Erdoganovo sdělení adresované Moskvě zní: Jděte nám z cesty, než si to vyřídíme s Asadem.

V Rusku se ale mezitím začaly objevovat úvahy, že by si Putin náhradou za ztrátu Turecka mohl splácat alianci s některými arabskými státy Perského zálivu. Možná na tom i něco je, ačkoliv plnohodnotné náhrady za Ankaru by tím Moskva rozhodně nedosáhla.

Erdogan letí už ve čtvrtek do Moskvy za Putinem, aby se jej pokusil naposledy přesvědčit, že trvající podpora Asada v Idlíbu by pro něj byla velmi nevýhodná. V kapse toho ale nemá o mnoho více, než před několika dny. Přišel o Sarakíb a náhradou za něj dostal jen americký slib dodávek munice. A to ještě těžko zjistit, co takový slib konkrétně znamená.

Turecko proti Asadovi zatím nasadilo zejména bezpilotní letecké bojové prostředky (UCAV), dělostřelectvo a v menší míře letectvo. Avšak turecké UCAV nepoužívají americkou munici, stejně jako raketomety Sakarya (nepřímo odvozené od ruských BM-21) nebo Kasirga (původně čínská licence). Zbývají tedy možnosti dvě: Buď by šlo 155 mm granáty pro houfnice Firtina, které však v konfliktu nehrají vážnější roli, nebo o leteckou munici. Turecké letouny F-16 ale až dosud velkou většinou působily z vlastního vzdušného prostoru. - Zda tedy americký příslib znamená pro Ankaru něco konkrétního, nebo jen obecné abstraktní prohlášení v její prospěch ("vydrží"), to v danou chvíli nevíme.

Pokud jednání s Putinem definitivně vezmou špatný konec, Turecko se stále může pokusit o dvě věci, aniž by vyvolalo přímou konfrontaci s Moskvou. V případě zničení syrských prostředků PVO pokrývajících Idlíb dokáže útočit bezpilotními prostředky na všechny vojenské konvoje na dálnicích M4 a M5 - a ničit je, aniž by přitom znovu obsadilo Sarakíb. Tím by upřelo Asadově ofenzívě její hlavní smysl. Pokud režim nedokáže používat dálniční síť, obsazování vylidněných sídel v Idlíbu mu už nic důležitého nepřinese.

Za druhé, Ankara může - s větším rizikem - udělat totéž, co udělal Putin, jenže v opačném gardu: Nechat pozemní jednotky svých proxies volně útočit na ruské cíle a přitom vehementně popírat, že by věc mohla podstatněji ovlivnit. Putina, který je v Sýrii v zásadě z prestižních důvodů, by tak nepopulární válka mohla doma začít přicházet velmi draho. Turecko má v Sýrii opravdu vitální zájmy, kdežto Rusko nikoliv. Rostoucí ztráty by v Moskvě mohly změnit celý dosavadní syrský kalkulus.

Pochopitelně je třeba mít na paměti i fakt, že Erdogan už v minulosti své syrské opoziční spojence opakovaně zradil. Rozdíl je ovšem v tom, že tentokrát si zřejmě nic podobného už nemůže dovolit. Nechat Asada vyhrát a čelit přílivu dalších syrských uprchlíků, to by mohlo být i poslední dějství Erdoganova prezidentování.

Konečně v úvahu připadá i možnost čistě atricionistické varianty. Asad nebude schopen dlouho nahrazovat ztráty, které Turecko jeho jednotkám způsobuje, nehledě na to, co ještě na chvíli obsadí. Bude za něj tedy muset stále více bojovat libanonský Hizballáh a přímo Íránem organizované jednotky. A to znamená pro Moskvu jediné: Další posílení pozic Teheránu v zemi plus pokles vlastního vlivu v Damašku, o nějž ani dost málo nestojí.

Nakonec by se i Putin mohl chtít domluvit, aby si nepřidělával velice nepříjemné problémy.

Ve čtvrtek dostaneme náznaky a v pátek první doklady o tom, jak záležitost v Moskvě dopadla.

Jestli to rádobysultán Erdogan s rádobycarem uhrál na jedničku, na trojku, dostatečně - či zda nakonec prošustroval kalhoty.

0
Vytisknout
12818

Diskuse

Obsah vydání | 10. 3. 2020