Americké prezidentské volby

Kostky jsou vrženy aneb Co bude dál?

5. 11. 2020 / Daniel Veselý

čas čtení 5 minut

Kdyby se americké prezidentské volby odehrávaly v některé africké či latinskoamerické zemi, kde nikdy nebyla nouze o tyrany, kteří si přivlastňují vítězství, aniž by byly spočítány všechny odevzdané hlasy, nikdo by se nad tím příliš nepozastavoval. Tedy pokud by nešlo o režim nepřátelsky naladěný vůči západnímu civilizačnímu okruhu. Jenže v tomto případě hovoříme o „majáku demokracie“, jenž nám byl tři dekády bezostyšně předkládán za nedostižný vzor. A nenechme se mýlit – toxický trumpismus čerpá z četných napajedel neslavné americké historie, i té nedávné. Intenzivní koketerie s autoritářstvím, existence anachronického sboru volitelů, překreslování map volebních okrsků (gerrymandering), potlačování volebních práv především u Afroameričanů či zhoubný vliv velkých peněz na politiku – to vše jsou neklamné známky společnosti v hlubokém úpadku a marasmu.  

Sdělovací prostředky a průzkumy veřejného mínění už podruhé podcenily šance Donalda Trumpa na výhru v prezidentských volbách, třebaže v tuto chvíli ještě není o vítězi rozhodnuto. Nikdo soudný nepochyboval, že zpackaná reakce na pandemii a nesčetné excesy oranžového duceho v Oválné pracovně přinesou demokratům kýžené vítězství na první dobrou – i když Bidenova výhra má čím dál tím reálnější obrysy. A třebaže se Donald Trump podle očekávání prohlásil za vítěze volebního klání a obvinil opozici z podvodu, i nadále pokračuje sčítání korespondenčních hlasů.

Americký prezident moc dobře ví, co dělá, protože volební právo má spousta „marxistů“, „výtržníků“ a dalších nechtěných existencí: ředitel americké pošty a trumpovský loajalista Louis de Roy cíleně zpomalil chod této klíčové federální služby v demokratických baštách, aby pak šéf Bílého domu mohl označit korespondenční hlasy za neplatné. Jak geniálně prosté. Aktuální data ukazují, že Trumpovi republikáni byli v tomto úsilí poměrně úspěšní. Armáda republikánských právníků měla mezitím plné ruce práce se změnami v legislativě v jednotlivých státech, aby byly „nesprávné“ korespondenční hlasy zneplatněny.

Naplnil se tak jeden z chmurných scénářů, před nímž varovali výzkumníci z Transition Integrity Project na stránkách deníku The Washington Post: jedině přesvědčivá volební výhra Joe Bidena zaručuje relativně bezproblémové předání moci. Ostatní scénáře zahrnují násilnosti v ulicích a politickou krizi. Je zapotřebí zaklepat na dřevo, neboť k výbuchu násilí prozatím nedošlo. Očekávejme však přinejmenším nesmiřitelné tahanice republikánských a demokratických právníků, přičemž ke slovu se nakonec může dostat i Nejvyšší soud, kam se republikánům na poslední chvíli podařilo prosadit křesťanskou fundamentalistku Amy Coney Barrett. GOP tak má na Nejvyšším soudu pohodlnou většinu hlasů. Koneckonců sám Donald Trump spoléhá na verdikt Nejvyššího soudu jako na poslední záchranu, jak uvedl ve svém středečním projevu v Bílém domě. A prezident i nadále přilévá olej do ohně, když na svém twitterovém účtu zpochybňuje integritu volebního procesu v klíčových swing states.

Vrátím-li se k otázce, proč demokraté nedokázali přesvědčivě prostořekého kvazifašistu porazit, odpověď je nabíledni. Vrcholní předáci Demokratické strany se spikli proti Berniemu Sandersovi, protože jeho sociálně-demokratická revoluce mohla ohrozit jejich teplá místečka, a do bitvy o Bílý dům vyslali dlouholetého washingtonského insidera Joe Bidena. Vsadili vše na jednu kartu: Joe Biden prostě není Donald Trump, tak proč zbytečně riskovat s mírným reformátorem, jehož politická vize stojí na státem garantovaném pojištění, bezplatném vyšším školství a zeleném novém údělu. Nicméně tato sázka byla nesmírně riskantní, neboť nebýt pandemie, Biden by proti mazanému populistovi neměl sebemenší šanci. Demokratům se dokonce nepodařilo oslovit latinskoamerické voliče v takové míře jako nepopulární Hillary Clinton před čtyřmi lety.

Demokratická strana opustila svou voličskou základu už před několika desetiletími, aby se zaprodala velkému byznysu. A v tom je kámen úrazu, jelikož počet Američanů, již volby tradičně ignorují, osciluje mezi 35 a 60 procenty. K těmto nespokojencům počítejme i nejednoho Sandersova stoupence, jenž musel dvakrát naštvaně sledovat, jak Demokratický národní konvent házel vermontskému senátorovi klacky pod nohy. Demokratická strana měla obrovskou příležitost k tomu, aby oslovila i ty, kdo už na volební proces rezignovali. K tomu ovšem za stávajícího vedení nikdy nedojde, protože spojenectví s velkými korporacemi je až příliš svůdné. Avšak recyklace obnošených neoliberálních konceptů je jen zárukou dalších trumpů. Mezitím Republikánská strana, jejímž primárním elektorátem je taktéž obří byznys, už ani nepředstírá hru na parlamentní demokracii, když sází na malicherné kulturní války a rozdmýchávání iracionálního strachu z imigrantů a údajného přízraku socialismu.

Ve chvílí, kdy píši tyto řádky, se zdá, že se Joe Biden do Bílého domu nakonec dostane. Jenže ve hře je ještě oranžový přízrak, jeho republikánská kabala s ostrými právníky v zádech, protrumpovské milice a část bezpečnostních složek loajálních vůči prezidentovi. I kdyby Donald Trump nakrásně vyklidil Oválnou pracovnu a v klidu předal moc opozici, samotný trumpismus má až příliš hluboké kořeny, aby byl v blízké době vymýcen.

 

0
Vytisknout
7678

Diskuse

Obsah vydání | 12. 11. 2020