Dochází ke globální ztrátě schopnosti sebeřízení?

5. 11. 2020 / Bohumil Kartous

čas čtení 3 minuty

Volby prezidenta v USA. Je 4. 11. 2020, 21:00 CET, chybí výsledky z několika rozhodujících států. Dovolím si předpověď, byť hlasy v Nevadě budou sečteny pravděpodobně až ve čtvrtek. Joe Biden vyhraje ve Wisconsinu, Michiganu a následně i v Nevadě a stane se prezidentem. Dojde k návratu k předtrumpovské, obamovské rétorice, je možné, že dovnitř budou USA opět více prosociální. Je možné, že Bidenem budou USA považovány za předvídatelnější, což samo o sobě pomůže globální ekonomické situaci postižené covidovým lockdownem.  Bude se řešit změna v mezinárodních vztazích. Spousta dalších detailů, jistě důležitých. Otázka ale je, jakou zprávu nese současné mocenské soupeření o pomyslný globální trůn na symbolické rovině: jak to vlastně je z hlediska schopnosti vyspělých společností dosahovat sebeřízení, což je pravděpodobně nejdůležitější oblast světa, v němž ztráta kontroly a schopnosti sebeřízení je pravděpodobným, významně ohrožujícím rizikem.

Barack Obama nesl velmi významnou zprávu o tom, jak spravovat věci veřejné: člověk s velmi bohatou zkušeností v aktivitách pomáhajících těm, kdo strádají. Relativně mladý, vzdělaný, v plné síle, s poselstvím, že je možné prostoupit dlouho trvající hodnotové bariéry, přinesl naprosto unikátní sdělení, že tyto bariéry jsou samotnou jeho volbou překonány. Přinesl překvapení, že nemožné je možné, naději. 

Nechci hodnotit Obamovu politiku, ale z hlediska naděje, toho nejdůležitějšího, co je třeba k vytvoření dostatečné důvěry a tedy ochoty jednat v zájmu společného prospěchu, je to zcela neopomenutelný vklad.

Příští prezident, i tehdy, bude-li to Joe Biden, takovou naději nenese. Je sice někdejším Obamovým viceprezidentem, tudíž má možnost tuto část své identity s "obamovskou nadějí" spojit. Během jeho prezidentství se také společnost vyrovná se současnou pandemickou krizí. Může to části společnosti přinést úlevu, ale ne naději jako takovou. Není to Obama.

Oba kandidáti na prezidenta USA jsou bílí muži v relativně velmi vysokém věku. Je zajímavé, jak se společnost ve stádiu vyšší míry nejistoty a ztráty naděje uchyluje k tomu upínat se k lidem, kteří tvoří silné pojítko s minulostí, nikoliv s budoucností. Jako by to napovídalo retrotopním postojům, které vedou tolik lidí k představě, že minulost je cestou k jistotě a bezpečí. Jako by k naději chyběla potřeba primárního bezpečí. A primární bezpečí zajišťuje v tomto případě zoufalá víra v minulost.

Předpověď je samozřejmě postavena na tom, že si přeju, aby to tak dopadlo. Aby Donald Trump nadále nebyl symbolem správy moci pro globální auditorium, neboť je to člověk pro takovou roli naprosto nevhodný, neschopný chápat jiné souvislosti než ty, které přesahují jeho omezený privátní zájem, podvolující se politickým rozhodnutím pouze z donucení, bez vlastní potřeby jakkoliv se snažit řídit společenský vývoj, pokud v tom nevidí vlastní zájem. Úleva je v tomto okamžiku dostatečnou satisfakcí. Ale naději v tom symbolickém souboji o pejzy vztahu (upnutí se) k minulosti vážně nevidím.


0
Vytisknout
8699

Diskuse

Obsah vydání | 12. 11. 2020