Zdraví, nebo ekonomika? Kdyby alespoň ta ekonomika!

5. 11. 2020 / David Marenčák

čas čtení 5 minut

Kamarád pravil, že mám sice pravdu, ale že je to ten typ pravdy, který se nepatří říkat ve slušné společnosti. U nás, tou lepší, (pří-)slušnou, se rozumí všechno od středu doprava. Od středu nalevo jsou jen padesátkové politické procesy, komerčně vykradený a neoliberálně vyprázdněný obraz socialistky a feministky Horákové, uranové doly, gulagy, „ziliony“ mrtvých a totální komunismus.

Populismus je v této konstelaci to, co prospívá lidem. Co lidem škodí, ale prospívá firmám, je pak racionální, neideologické a věcné.

Třicet let se tu budovala pravicová hegemonie, neoliberální doktrína a jedním z důsledků je přepjatý egoismus a hypertrofovaný individualismus. K dokreslení panoptika je „levicovým, tedy zrůdným“ různými mašíbly a psychopaty označován nejen mediální pravicový mainstream, ale i všechny pravicové strany, které jsou dokonce označovány jako socialistické, protože jsou málo asociální.

Je už jen smutným a logickým důsledkem, že nyní už stokrát vyvrácené falešné dilema zdraví a životy, anebo zisková ekonomika se stalo nevyřčeným základním kamenem protipandemických opatření a doprovodných dotačních a jiných pomocí.

V nich se vláda očekávatelně soustředí na velké firmy. V nich nějaké lidské kadávery, dlouhodobé důsledky a nevratně poškozené zdraví hrají očividně podružnou roli. Školy jako klíčové místo šíření přenosu typicky bezpříznakovými dětmi se zvažují primárně v tom ohledu, jak děti bez školní docházky budou muset hlídat rodiče, tj. zaměstnanci, a jak to ovlivní firmy.

V druhém kole se děti netestují, nesledují, netrasují, aby se pak mohla vydat zpráva, že v nárůstu počtu nakažených, oh jaké to překvapení, podle našich dat, novodobého to fetiše, nemají žádný velký vliv!

Stejně tomu je s pomocí – na jednotlivce, malé firmy, živnostníky se moc nedostává, zdroje a kapacity podat si včas administrativně obludnou žádost mají jen ty velké, obvykle korporátní. Racionální a především spravedlivé aspekty a podmínky pro státní pomoc – jako požadovat nedanění v rájích apod. pochopitelně chybí zcela.

Prodloužené a plné ošetřovné je pak vládou vnímáno jako záminka k „zahálce“, nepřístojné motivaci trávit čas s dětmi, starat se o ně, společně se chránit před koronavirem, protože proud zisku musí být nepřerušený a ve slušné společnosti se nesluší připomenout, že ještě včera se neustále mluvilo o tom, že téměř všechny plody práce patří vlastníkům, protože oni přece riskují a nesou zodpovědnost.

Kde je ale nyní ta blahoslavená schopnost nést rizika a důsledky, když se nedaří? To najednou mají všichni natažené ruce, fňukají a pláčou, zatímco o třech stech miliardách vyvedených ze země každý rok cudně mlčí. Jako při každé krizi je stát chápán jako pojišťovna, která se zaručila za hladký, ničím nerušený a konstantní příliv dividend, astronomických zisků a pomlouvaná „nárokovost“, se kterou se vysmívá každý pokus zvýšit minimální mzdu, pomoc v sociální nouzi, se stává hlavním argumentem k tomu, aby bylo pomoženo nejvíce těm, kteří to potřebují nejméně.

Velmi nepříjemně v tomto překvapilo vědecké uskupení BISOP, které ve své zprávě popisuje nutnost přísného celkového uzavření, ale jedním dechem navrhuje pouze totální domácí vězení pro lidi, kteří ale stále budou muset chodit do práce, kde se podle tuzemských posledních čísel nakazí zhruba 30% všech nakažených. Tímto se občané už zcela pasují do rolí válečných, totálně nasazených pracovníků. Jíst, spát, makat.

Zkrátka ziskovost je nutná za každou, jakoukoli cenu. Ne, že by tento imperativ nebyl patrný již dříve, ale před covidem se alespoň velké peníze namáhaly předstírat, že z toho něco kápne i pro lidi.

Kultura, sport, služby volného času a související provozy se zastavily jako první. Ne výrobny, montovny, továrny se silnými lobbisty, nadstandartním mediálním přístupem a silnými vlivovými pákami. Je z toho patrné, že se jako první sáhlo tam, kde to nejméně bude bolet nejvíce mocné.

Zdraví a především živí lidé, tedy pracovníci, ,,zákazníci a spotřebitelé“, jsou nezbytnou a nenahraditelnou podmínkou každého ekonomického konání. Bez nich nebudou ani výrobky, ani služby, ani zisky; dividendy a hromady peněz bez užitku utopené v černých děrách daňových rájů. Bez lidí není zisků, bez lidí není ekonomiky.

Ale jako se všemi zásadními problémy, i k tomuto nejmocnější civilizační síla přistupuje stejně – pokud lze ve věci zařídit odklad, byť o jediný den, i za cenu katastrofy hned pozítří, vždy dojde k rozhodnutí záležitost nejprve ignorovat, pak popírat, následně bagatelizovat a v závěru krčit bezmocně rameny – to příroda, virus tady bude pořád, nic nenaděláme, je nám líto, v poště naleznete poděkování a omluvný dopis. Předtištěná parte si mohou pozůstalí vyzvednout na personálním. Spolu jsme to nezvládli, zpátky ke strojům. Život jde dál. Sice hůře a jen některým, ale pomyslete na (naši) ekonomiku. Té musíte (výhradně vy) přinášet ty nejvyšší oběti.




0
Vytisknout
7408

Diskuse

Obsah vydání | 12. 11. 2020