Lidi se nerodí teroristy. Rozhovor s pražskou umělkyní Yarou Abu Aatayou

16. 12. 2023

 

Proč to potom už nebylo možné?

Kvůli politické situaci a kvůli tomu, že bylo mnohem komplikovanější se dostávat do Gazy přes Egypt. My jsme se vždycky do Palestiny dostávali skrz Egypt, taky díky tomu, že mám část rodiny i v Egyptě. Takže jsme často cestovali Gaza – Káhira.

Od příbuzných jsme měli právě informace, že nám tu cestu už nedoporučují, protože zavřou hranice a nikdy se neví, kdy se zase otevřou. A to jsme si úplně nemohli dovolit.

Kolega byl loni v Izraeli a na hranici Gazy se školou, je to učitel. Vezl tam z Prahy třídu, aby se tam podívali, a pak mi osobně říkal, co tam zjistili. Že pro Palestince, a to bylo dávno před útokem ze 7. října, je strašně problematické pracovat v Izraeli. Ráno jedou do práce a když se odpoledne chtějí vrátit, Izrael arbitrárně zavře přechod. A oni musejí jet 20 nebo 30 km někam úplně jinam, hledat jiný přechod, kterým se dostanou zpátky. Takže jsem si vědom toho, že tam jsou podobné problémy, že Gaza je zablokovaná.

Ještě jsem zapomněla poznamenat, že já jsem neměla české občanství. Měla jsem pouze palestinské. Proto bylo právě náročné se tam dostat.

To je zajímavé, že by vás tam jako Češku pustili, ale jako Palestinku ne.

No, přesně tak. Je to něco, co mě dlouhodobě tížilo jak psychicky, tak prakticky. Ta nemožnost se tam dostat. České občanství jsem neměla až do 18 let. Každý rok jsme si museli vytrpět fronty na cizinecké polici, ponižování. Abychom měli vízum a pak i trvalý pobyt. V osmnácti jsem dostala občanku a pas, ale mám dva mladší bratry, kteří se narodili v Praze a občanský průkaz získali později. V roce 2012 jsme ho už měli všichni.

Takže to není jako v Americe, že když se tam narodíte, jste automaticky Američan. Když se dítě z palestinské rodiny narodí v Čechách, tak je pořád Palestinec, protože má palestinské rodiče?

Ano, je stále Palestinec – krví, DNA. Já doma přejímala arabský jazyk, palestinskou kulturu, jídlo a tradice. Ale národnost podle mě člověk přejímá i s dlouhodobým životem v dané zemi. Český jazyk adoruju, znám dobře také českou historii, kulturu a tradice, stalo se to mou součástí. Papírově jsme přesto já ani mí bratři dlouho nebyli Češi. Občanství se získává po minimálně pěti letech života v Česku. Nás dvakrát odmítli, napotřetí přijali.

S příbuznými mluvíte arabsky? Jste bilingvní?

Mluvím arabsky, palestinským dialektem, ale i egyptským, protože mám dvě egyptské babičky.

No vidíte, tahle multikulturalita mě velmi zajímá. Promítá se i do vaší práce?

Já pracuju vlastně na pomezí pěti oborů. Vystudovala jsem na UMPRUM architekturu, ale chtěla bych se profilovat jako multidisciplinární designérka. Dělám malou architekturu (výstavy), sociální sítě, grafický design, světelný design a nakonec produktový design. Tomu se věnuji asi rok. Navrhla jsem skleněnou kolekci, kterou jsem představila na Designbloku v Národní galerii. Je to kolekce přesýpacích hodin a dalších interiérových doplňků – svítidel a váz –, které odkazují právě na můj původ.

To je velmi zajímavá, aktivní a rozsáhlá činnost. Váš příběh mi připomíná moje skotské dcery, které umí anglicky i česky a jezdily v létě na tábory do České republiky. Moc o tom nemluví, ale myslím si, že se jim spolužáci ve škole trochu posmívali, že mají cizí původ. A v Česku, na jednom letním táboře, kde byli i rodiče, jsem zažil maminku, která tloukla hlavou do zdi: Panebože, netrestej mě, proč mám tak blbýho syna? On se jí posmívá, že mluví anglicky! Tím myslela mou dceru. Zažila jste ve školních letech něco takového?

No, na základce je zajímalo to, že mluvím jiným jazykem. Chtěli se učit sprostá slova a jiné blbosti. Nezapomenu na to, jak se mě jedna spolužačka zeptala, jestli vím, že jsou mi ze strany vidět chlupy na tváři. Doteď mi přijde hrozný, že se takhle blbě zeptala před celou třídou.

Tomu nerozumím, jako že Palestinci mají chlupy na tváři?

Ne, každý člověk je má. Ale zkrátka mi dávali dost výrazně najevo, že jsem odjinud.

Takže zkoumali, jak vypadáte?

Zkoumali, jak vypadám, proto řešili i to moje ochlupení na tváři. Tvrdili, že jsem opička. Vždycky si nějak našli cestu k tomu, jak mi dát najevo, že jsem jiná, a to mě vytáčelo už od dětství. Mám upřímně dost selektivní paměť, takže dost věcí potlačím, pak mi je ale připomínají třeba spolužáci, kteří se za to o pár let později omlouvají. Tím to většinou jen znovu otevřou. Ale cením si toho, že si zpětně uvědomují, jak na mě byli zlí a jak je jinakost v Česku ojedinělá.

Vy ale přece jenom žijete v Praze? Pokud vím, tak Praha je trošku multikulturní.

Já mám pořád pocit, že není, že je to takový klam. Iluze.

Jsou to jen turisti? Prostě Disneyland, který se netýká života v Praze?

Ale ano, za posledních pár let určitě se zvýšil i počet cizinců, co tu žijí. V Česku jsou také větší komunity cizinců, kteří ale nemluví česky. V porovnání s ostatními metropolemi jich tu ale skutečně moc není.

A nestýkají se s českou populací.

Přesně tak. Lidí, kteří mluví česky, ale vypadají jako já, není moc. Ale vietnamská komunita je v Praze velká a je to už druhá generace. Vím, že vietnamští umělci to vnímají taky silně, jako téma. I jejich okolí jim dávalo najevo jejich jinakost: že jejich rodiče pracují ve večerkách a že jsou něco podřadného. To si pamatuju.

No ale ta druhá generace už ve večerkách nepracuje.

Ne, ale stejně byli terčem posměchu. V mém případě to bylo trochu jiné – o mně lidi zase tolik nevěděli, ale věděli něco o izraelsko-palestinském konfliktu. Dva tři roky zpátky jsem dávala rozhovor pro OPU (Organizaci pro pomoc uprchlíkům). Ptali se mě na to, jak se setkávám s xenofobií. Tehdy jsem se představovala jako Julie, abych zabránila různým otázkám.

Ne jako Yara.

Ano, aby se mě neptali, odkud jsem. Když jsem řekla Julie, bylo to dobrý. Když jsem řekla Yara, tak reagovali: To je zajímavý jméno, odkud jsi? A pak se ta diskuze vždycky rozvinula směrem k Palestině.

Tak na to bych vždycky řekl, že jsem z Prahy.

Tak pak řeknou: No ale odkud opravdu jsi?

„Opravdu jsem z Prahy.“ Tak to říkal v článku pro Berliner Zeitung jeden německý muslim. Poukazoval na to, že antisemitismus v Německu pochází spíš od ultrapravice, jenže mu nadávali, ať se jako Arab k situaci v Německu nevyjadřuje. A on na to: Ale já jsem se v Německu narodil. Podobně vy jste Pražanka, to je odpověď na jejich otázku.

Když jsem se představovala jako Julie, tak žádné další otázky nebyly.

Tohle je opravdu zajímavé, protože to ukazuje, jak falešná a lživá konstrukce to celé je.

Ano, je. Já jsem pak cítila pocit úlevy, udělalo mi hrozně dobře, když nikdo nevěděl, odkud pocházím. Dostala jsem vlastně tím prostor pro to, abych sama bez tlaku odpověděla na to, kdo jsem. Protože když jsem řekla „Yara“, hned se ptali na Palestinu, na Izrael, na konflikt, a najednou jsem byla zpravodajstvím. Když jsem řekla „Julie“, tak se nikdo nezeptal. Paradoxně jsem tak měla víc prostoru k tomu přijít na to, kdo jsem – když se mě lidi neptali, odkud jsem.

Takže jakmile se prozradí, že jste původem z Palestiny nebo že máte palestinské rodiče, začíná ta rasistická ostrakizace?

Jeden taxikář se mě tuhle zeptal. Chtěl vědět, odkud jsem. Odpověděla jsem mu, že z Palestiny, a on řekl: Jo, ti teroristi. Tohle si ke mně dovolil.

Za to můžou i česká média. A taky znovu zopakujme, že Česká republika jako jediná země v Evropě naprosto ostudně hlasuje proti příměří.

Ještě Rakousko.

To je taky stát, který flirtuje s fašismem. Jak celkově vnímáte to, jakým způsobem se Česká republika staví k situaci v Gaze? Je to férové?

Samozřejmě, že ne. Česko má nějaké spojenectví s Izraelem, tak to ať si klidně nechá, s tím nemám takový problém. Spíš mám problém s tím, že se tu kvůli tomu zavírají oči před tím, co se děje Palestincům. Objektivní média by tohle podle mě neměla dělat. Respektive jakákoliv média by tohle neměla dělat.

Mnoho Čechů prostě nemá přístup k informacím o tom, co se děje. Jenže toho zpravodajství o vraždění dětí je plný celý svět. Jen Česká televize to nevysílá. To nechápu.

Přístup českých médií k Palestincům není férový. Ani dřív jsem ale necítila, že by férový byl. To je důvod, proč jsem vždycky měla určitou nechuť k tomu, sledovat česká média – vzhledem k tomu, jak automaticky přejímala americký a izraelský narativ. Sledovala jsem Al Džazíru i další zahraniční zdroje, nechtěla jsem přijímat informace z mainstreamu. Nedělám to ani v umění.

Tu Al Džazíru sledujete v arabštině nebo v angličtině?

V obou jazycích. Ale v arabštině jí nerozumím tolik, protože tam používají i některá slova, která neznám.

Jakto?

Protože arabština má nejenom palestinský a egyptský dialekt, ale spoustu dalších. Existuje 22 arabsky mluvících států a v televizních novinách se mluví univerzálním jazykem, který je velmi spisovný – jak ve zpravodajství, tak v psaném textu. Je to jazyk, který je velmi těžké se naučit.

Takže má Al Džazíra problém oslovit všecky ty arabské země, když mají různé dialekty a oni vysílají spisovnou arabštinou?

Ne, to vůbec ne. Pro mě je to problém, protože jsem se neučila arabsky číst a psát ve škole. Moje maminka ani žádný Arab, který měl ve škole arabštinu, s tím vůbec problém nemají. Naopak. Al Džazíra komunikuje stejným jazykem jako každé arabské televizní zprávy i noviny.

Vy máte příbuzné v Gaze. Jak reagujete na to, co se děje kolem vás v Praze?

Chtěla bych navázat na to, co jsem už zmiňovala: ta situace nezačala před dvěma měsíci. Já s tím žiju už od svých šesti let, kdy jsem na Al Džazíru koukala velmi aktivně. Díky tomu jsem věděla, že je tam naprostá každodenní šikana ze strany Izraelců.

Pro mě není překvapení, že v Česku jsou média takhle pokroucená, to byla, co si pamatuju. Ale ztráty jsou nyní zcela destruktivní a média o tom i přesto pouští ven úplné minimum informací. Už se všichni se shodneme na tom, že čísla už předčila Nakbu. Co se týče mrtvých i násilně odsunutých. A co přijde, bude ještě horší. To, co mě na tom neskutečně vytáčí, je ta proporce médií, která nepokrývají ani fň. Takže ano, je to neférové. Ano, je to příšerné. Ale nejsem zas tak překvapená.

Jak v takové společnosti můžete žít?

To to je moc dobrá otázka. Do jaké míry má člověk bojovat proti nespravedlnosti? Je zbabělec, když odejde? A dejme tomu, že bych odešla do zahraničí. Co se stane pak? Já už jsem přijala českou mentalitu a kulturu. Český jazyk. Je to mou součástí. Nemůžu odejít z něčeho, co je mou součástí, a pak tvrdit, že s tím nemám nic společného. To mi opravdu přijde zbabělé.

To je velmi podobné tomu, co říkají německé Palestinky, které mají taky dvojí totožnost. A teď co s tím, pokud jsou ty totožnosti v přímém konfliktu. Co vaši kamarádi, s těmi to snad bude lepší než s českými médii?

Jasně. Já si kamarády vybírám, ty si člověk může vybírat, takže mým kamarádem se stává většinou někdo, kdo je empatický, respektující, hodný. Mám kolem sebe krásné, pečující lidi.

Tohle je taky důležité říct, abychom nebyli rasisti na druhou stranu. Ne všichni Češi se chovají rasisticky.

Určitě ne všichni Češi. To jsem ani nikdy netvrdila, že všichni Češi jsou rasisti. Spíš si všímám, že to lidi nevnímají.

My jsme měli rozhovor s Andrewem Stroehleinem, mediálním ředitelem Human Rights Watch, který minulý týden přijel do Prahy s cílem přesvědčit novináře, aby neblbli a byli objektivní. Říkal nám, že mu vysvětlovali, že na rozdíl od velmi blízkého ohrožení na Ukrajině je Gaza pro Čechy v podstatě nezajímavá. Je to daleko.

Jasně, ale k tomu bych chtěla poznamenat jednu věc. Ještě jsem to v žádném rozhovoru nezmínila, ale je to něco, co mi leží hodně hluboko v srdci. A to, že pokud se to těch lidí netýká, tak ať tam tedy nejezdí na dovolenou. Ať se nevyvalují na pláži v Tel Avivu, kde byly v minulosti násilně vysídleny nebo vyvražděny palestinské rodiny. Lidi, kteří tam cestují, naprosto ignorují, co se tam děje a dělo. Ignorují historii. Tady se jezdí Terezína a do Lidic, aby lidi vnímali tíhu historického vyvraždování židů a dalších okupovaných Čechů. Tak pojďme prosím také vnímat tíhu vyvražděných a násilně vysídlených palestinských rodin.

Že se to Čechů netýká? Přitom dehumanizují arabskou civilizaci a kulturu. Vnímají Araby jako zvířata, jako necivilizované. Pokud se jich to netýká, tak proč jezdí do Egypta? Proč si užívají krásy arabských zemí, ale nepostaví se za tamní lidi, kteří trpí?

Vnímám tam dvě roviny. Tu historickou: lidi relaxují na místě, které má za sebou temnou historii. Pak je tu druhá vrstva, ze současnosti: ignoruje se, že o pár kilometrů dál jsou Palestinci, kteří jsou ohraničeni zdí až dvakrát vyšší, než byla berlínská. Izrael přitom kontroluje vodu, elektřinu, přísun jídla – má přesně spočítaný počet kalorií, které do Gazy pustí.

Tady ale musím udělat advocata diaboli, dát pohled z druhé strany. Izraelci říkají: My tu hranici musíme hermeticky uzavřít, protože jinak budeme terčem útoků.

Ano, to oni tvrdí, že jinak by byli atakováni palestinským lidem. V celém tom konfliktu jde perfektně vysledovat, jak dobře hrají kartu oběti. Skvěle o tom mluví izraelský politický novinář Gideon Levy – že to je jediná země v historii, která okupuje jiné území, ale zároveň si udržuje tvář oběti.

Lidé dosud viděli Izrael jako demokratickou chudinku. Stát, který je obklíčen všemi těmi Araby, kteří jsou strašně agresivní a zlí a chtějí ho vymýtit. Nebylo ale vidět, co se děje Palestincům na té druhé straně. Nebylo vidět, co tomu předcházelo. Dneska máme aspoň mobily a díky tomu mnohem víc informací. Dnes lidi na sociálních sítích vidí, co se všechno děje a o čem mainstream neinformuje. To předtím neexistovalo.

A co je důsledkem té dlouholeté agrese a okupace ze strany Izraele? Lidi se nerodí teroristy. Čímž to neobhajuju. Rozhodně neobhajuju terorismus. Nemyslím si, že je to cesta. Bohužel nebyly dodrženy ani mírové dohody, které v Oslu prosadil Arafat v rámci dvoustátního řešení, a k dalším už nedochází. Vždycky, když Izrael nějaké předložil, bylo tam nějaké „ale“. Nebo to bylo těsně po zvlášť brutálním útoku na Palestince a ti pak řekli, že dohodu rozhodně nepřijímají. Ne za těchto podmínek, ne v této situaci.

Teď se ale ve světě už hodně mluví i o historickém kontextu situace Palestinců. Dokonce už i veřejné mínění ve Spojených státech tlačí Bidena k dvoustátnímu řešení, proti kterému se Izrael zuby nehty brání. Čím dál víc lidí si uvědomuje, že Izrael zase tak demokratický není, protože má ultrapravicovou vládu, proti které mimochodem byly v zemi rozsáhlé protesty těsně před tím 7. říjnem. Otázka je, jak to tedy bude dál. Vy jste optimistka, nebo pesimistka? Myslíte, že opravdu mezinárodní tlak přiměje i Izrael, aby vážně začal vyjednávat o dvoustátním řešení?

Já si už nemyslím, že dvoustátní řešení je po tom všem možné. Myslím si, že řešením je jeden stát, ve kterém budou žít všichni. V současnosti to je naprostá utopie, zároveň je to opravdu jediné možné řešení.

Pokud takový stát vznikne, nebudou v něm vždycky mít převahu Izraelci?

Bude se muset sankcionovat to, co se tam děje. Kdo tam přijíždí. Například z Ameriky jezdí do Izraele lidé, kteří jsou usvědčeni z různých zločinů, protože jim tam nic nehrozí.

Nový stát by nikdy neměl vzniknout bez toho, aby se strategicky domyslelo, kde jeho občani budou bydlet. Přece není možné, aby desítky, stovky tisíc lidí přijely někam, kde už žije někdo jiný. Pak to vypadá, že jsou jen dvě možnosti: Palestince zabít nebo je násilně přesunout. Ale ona existuje ještě třetí možnost, a to je právě ta mírová cesta. Postupně a strategicky, tedy urbanisticky, zvětšovat města. Vystavět je tak, aby to bylo přijatelné pro obě strany. Stát Izrael od začátku Palestince utlačuje, potlačuje jejich práva a povyšuje se nad nimi. Kdokoli s židovským původem má podle něj na území větší právo než Palestinec, který tam už žije. A tady je alfa omega toho problému. Rozumíte mi?

Vysvětlila jste to všechno velmi přesvědčivě, moc vám za to děkuji. A držím palce, ať nejste příliš deprimovaná českým prostředím.

Děkuju vám za rozhovor.