Co znamená vymazat národ, kulturu, identitu? Gaza nás o tom začíná informovat

18. 12. 2023

 
Vypadá to takto. Začátkem tohoto měsíce byla izraelskými nálety zničena nejstarší mešita v Gaze. Mešita Omari byla původně byzantským kostelem z pátého století a byla ikonou Gazy: 44 000 čtverečních stop historie, architektury a kulturního dědictví. Byla však také živým místem současné praxe a bohoslužeb. Pětačtyřicetiletý Gazan agentuře Reuters řekl, že se tam "celé dětství modlil a hrál si kolem ní". Izrael se podle něj "snaží vymazat naše vzpomínky".

Kostel svatého Porfyria, nejstarší v Gaze, který rovněž pochází z pátého století a je považován za třetí nejstarší kostel na světě, byl poškozen při jiném úderu v říjnu. Ukrýval vysídlené osoby, mezi nimiž byli i členové nejstarší křesťanské komunity na světě, která se datuje do prvního století. Dosud bylo v Gaze poškozeno nebo srovnáno se zemí více než 100 památek. Mezi nimi je i 2000 let starý římský hřbitov a muzeum v Rafáhu, které bylo věnováno dlouhému a smíšenému náboženskému a architektonickému dědictví regionu.

Stejně jako je likvidována minulost, je omezována i budoucnost. Islámská univerzita v Gaze, první vysokoškolská instituce založená v pásmu Gazy v roce 1978, která mimo jiné školí lékaře a inženýry v Gaze, byla zničena, stejně jako více než 200 škol. Sufian Tayeh, rektor univerzity, byl spolu se svou rodinou zabit při leteckém útoku. Byl vedoucím katedry fyzikálních, astrofyzikálních a kosmických věd UNESCO v Palestině. Mezi dalšími vysoce postavenými akademickými pracovníky, kteří byli zabiti, je mikrobiolog Dr. Muhammad Eid Šabir a významný básník a spisovatel Dr. Refaat Alareer, jehož báseň If I must die byla po jeho smrti široce sdílena.

"Pokud musím zemřít," napsal, "ať je to příběh." Ale i tento příběh, příběh svědčící o pravdě, který má být vetknut do gazanského a palestinského národního vědomí a dějin, bude bojovat o to, aby byl vyprávěn přesně. Protože novináři jsou také zabíjeni. Od minulého týdne jich bylo zabito více než 60. Někteří z těch, kteří přežili, jako Wael al-Dahdouh z Al-Džazíry, pokračují  v práci i přes vyvraždění svých rodin. Minulý týden byl Dahdouh sám zraněn při leteckém útoku na školu. Jeho kameraman nepřežil. Americká nezisková organizace Výbor na ochranu novinářů uvedla, že těm, kteří informují o válce, hrozí nejen smrt nebo zranění, ale i "četná napadení, výhrůžky, kybernetické útoky, cenzura a zabíjení rodinných příslušníků".

S tím, jak je napadána možnost vyprávět tyto příběhy veřejně, dochází i k soukromým rituálům truchlení a vzpomínání. Podle vyšetřování deníku New York Times izraelské pozemní síly při svém postupu na pásmo Gazy likvidují hřbitovy buldozery a zničily jich nejméně šest. Ahmed Masúd, britský palestinský spisovatel z Gazy, zveřejnil fotografii, na níž navštívil hrob svého otce, spolu s videem jeho ruin. "Toto je hřbitov v táboře Džabalia," napsal, kde byl jeho otec pohřben. "Byl jsem ho navštívit v květnu. Izraelské tanky ho nyní zničily a hrob mého otce zmizel. Už ho nebudu moci navštívit ani s ním mluvit."

Vzniká paměťová propast. Knihovny a muzea jsou srovnávány se zemí a to, co se ztratilo v dokumentech, které shořely, se připojuje k většímu množství záznamů. Rozsah vražd je mezitím tak velký, že mizí celé rozvětvené rodiny. Výsledek je jako vytrhávání stránek z knihy. Dina Matar, profesorka na londýnské univerzitě SOAS, řekla listu Financial Times, že "taková ztráta má za následek vymazání společných vzpomínek a identit těch, kteří přežili. Na vzpomínkách záleží. To jsou důležité prvky, když chcete dát dohromady historii a příběhy obyčejných životů."

Na paměti záleží a mezi scénami smrti a ničení, které se odehrávají od října, je snadné zapomenout, že pásmo Gazy je skutečné místo, které, i když existovalo za plotem a za přísných omezení, nebylo jen "vězením pod širým nebem". Má středomořská města s bulváry lemovanými stromy a bugenvilejemi a pobřeží, které poskytovalo úlevu od veder a výpadků proudu. Většina z toho je nyní zničena nebo srovnána se zemí.

Je to také místo, kde se dařilo umělcům, hudebníkům, básníkům a spisovatelům, což je přirozené u každého národa, který má možnost se projevit, ať už jsou okolnosti jakkoli složité. I ti však nyní mizí. Heba Zagoutová, malířka svatých míst a palestinských žen v jejich tradičních vyšívaných oděvech, byla v říjnu zabita jen několik dní poté, co na internetu zveřejnila video, na němž říká:   "Umění považuji za poselství, které předávám okolnímu světu prostřednictvím svého vyjádření palestinské věci a palestinské identity."

Mohammed Sami Qariqa, další umělec, se ukrýval v nemocnici a na Facebooku napsal, že dokumentuje své zážitky, "aby zprostředkoval zprávy a události, které se odehrávají uvnitř nemocnice, zachytil soubor bolestných detailů pomocí fotoaparátu svého telefonu, včetně fotografií, videa, hlasu, psaní a kreslení atd... Sbírám mnoho těchto příběhů různými technikami." O tři dny později zahynul, když nemocnici zasáhla raketa.