Kategorie se rozvíjejí

18. 12. 2023 / Jan Sláma

 

Pro ty, kterým jsou nepsaná pravidla Principu skromnosti vlastní, jsou způsoby chování této Kategorie stejně tak těžko pochopitelné a především směšné. Asi jako „Blbec k večeři“.

V době pandemie jsem o kategoriích už jeden článek podobně se nazývající napsal, ale to jsem netušil jak současné období hospodářského a i jiného úpadku podpoří atomizování společnosti u nás.

Vláda, pevně ukotvená výsledkem posledních voleb, se potácí na vrcholu neoblíbenosti. Současný, ale i předpokládaný výhled státního dluhu údajně přiměl současné vládní představitele k šetření. Pány a paní stát řídící navnadilo snadné okradení starobních důchodců o zákonnou valorizaci a protože s jídlem roste chuť zkusili to i jinde. Se zlou se ale potázali. To už nebyli stařenky a dědečkové na konci života, ale muži a ženy v plné síle.

Tak se vzepřeli učitelé a trvali na slíbených procentech. I ředitelé škol si uvědomili, že školy nemohou existovat bez obslužného personálu.Stejně tak se vzepřeli i lékaři, kteří už nechtěli trávit v nemocnicích hodiny přesčas a k tomu zadarmo.

Zejména druhá zmíněná skupina byla úspěšná. Vláda se zalekla. To už totiž šlo o její samotnou existenci. Jen jsem zvědav, kdy se k podobnému nátlaku rozhodnou sestřičky a další nezbytný personál nemocnic.

Dostali jsme se do podivné situace. Ať už se vládnoucí politici malátně ohánějí jakýmisi srovnáváními s okolním světem, lidé už je nevnímají. Nejlépe by udělali kdyby, zatím ještě v tichosti, odešli. Tady si ovšem nejsem jist, zda li se bude někomu chtít se vlády, v tak nedobré situaci, chopit. Takový sebevrah by musel před tím jasně říci, co z toho, co minulá vláda nadrobila zachová a co bez milosti zruší. Pak by snad získal i podporu občanů této země a nemusel by se v zoufalství zachraňovat pokryteckým hlásáním o zachování volebního práva lidí, kteří jsou Čechy jen podle v prádelníku zapomenutého pasu.

Když se vrátíme k myšlence kategorizování občanů, navrhuji zdržet se u početné kategorie starých lidí. Přes všechna hlásání o penzijních reformách a problémech s financováním, je fakt, že tito lidé žijí na okraji společnosti. Zásadně nesdílím tvrzení, že nelze jinak než důchody hradit z výběru dávek na sociální pojištění lidí v produktivním věku! Toto tvrzení je jen pohodlnou cestou jak z problému vyklouznout. Je to stejné jako bychom tvrdili, že stavba dálnic je hrazena jen z prodeje dálničních známek.

Druhou, nedobrou stránkou věci, je mezigenerační rozeštvávání lidí. Občas mi připadá jako cílené. Masová media se tu mnohdy chovají pokrytecky a když ne přímo, tak zastřenou formou navádějí k názoru, že právě stará generace je příčinou všech problémů. Hovoří se o tom co vláda v rozpočtu musí povinně vydat. Člověk by se skoro rozplakal, kdyby do stejné kategorie nebyly řazeny i výdaje na zbrojení.

Politici se naučili používat termín „důstojné důchody,“ O jaké důstojnosti se tu mluví? O důstojnosti, že tato skupina lidí po třiceti a více letech kapitalizmu nežebrá po ulicích? Už ale i žebrá! Jak rád bych přivedl dobře napapaného poslance ke staré babičce stojící na rohu ulice nebo v podzemí metra. Ti a jim podobní politici všeho druhu nouzí netrpí. A tady se ministr sociálních věcí odvažuje mluvit o důstojnosti a při občasné a nevalné valorizaci důchodů ještě posílat sebeoslavné dopisy s novými výměry.

Ale i ti, kteří nejsou přímo ještě nuceni žebrat mají k důstojnosti daleko. Cožpak si mohou koupit knihu, jít do divadla, kina, na výstavu, či jen s vnoučaty do ZOO? Všude jsou ceny tak vysoké, že pak jim nezbývá nic jiného než živit se předraženými bramborami aby přežívali.

Celý systém, který si občané vyzvonili svými klíči, když ještě měli kde bydlet, se ukázal jako prohnilý a zralý ke zrušení. Snad se my důchodci ještě dočkáme dalšího zvonění při pohřbívání této zrůdnosti.

Je zřejmé, že jen velké skupiny pracujících a to ještě těch, kteří pracují na jednom místě, se dokáží semknout a vynutit si změnu svých životních podmínek. Ovšem ne všechny skupiny, třebas lidí se stejným vysokoškolským vzděláním. Kulturní oblast není lidstvu tak potřebná jako ti lékaři a učitelé. Tak například rodina dvou vysokoškoláků s malým dítětem musí shánět další práci po práci aby se uživila. Pan ministr kultury má jiné priority a o lidi ve státních kulturních institucích se nestará. Ti se bohužel nedokáží sjednotit, aby za své zájmy bojovali společně.

Takže zde máme další kategorii nebo spíše podkategorii. Lidí, kteří si vybrali povolání které zdánlivě není pro společnost potřebné. Ovšem jak by taková společnost bez této „podkategorie“ vypadala?

Nesmíme zapomenout na kategorii lidí pracujících ve službách. Většinou jako zaměstnanci. Zda li pak se obchodní řetězce podělí s lidmi pro ně pracujícími o své obří zisky? Pochybuji!

A to zde máme lidi, kteří pracují na hranici života a smrti. Ne, nemyslím ozbrojené a bezpečnostní složky. O ty se vlády obvykle dobře starají. Mám na mysli početnou skupinu lidí pracujících za tak zvanou minimální mzdu. Co by si bez nich společnost počala, ale stojí na okraji zájmu stejně jako důchodci. Tak nyní prý budou už s těmi důchodci porovnáni!

Další pitvání kategorii už dělat nebudu. Máme na to celé výzkumné ústavy. Do které kategorie asi patří jejich pracovníci?

Dělníci, rolníci, pracující inteligence. Všichni jsme byli prostě a jednoduše kategorizováni do lidí budujících tento stát. Ten dělal to a ten zas tohle a všichni dohromady jsme udělali moc!