Jak posléze můžete nečekaně dostat zrovna anonymní posudky?

3. 3. 2020 / Miloš Dokulil

 

Posuzovatel je kupodivu vstřícný. Dojde ke schůzce. Posuzovatel ale od samého začátku kupodivu nemá vůbec žádné věcné a konkrétní připomínky. Stále opakuje, že si není jistý tím, komu je moje kniha určena. (Jako kdyby to nebylo dost zřejmé četnými otazníky v nadpisech kapitol. Text mé knihy kromě chrakteristiky10 významných znaků náboženské víry má v obdobných dalších 7 kapitolách vytčeny její citlivé otázky; což není vše. Navíc jsem marně nabízel ilustrovat aspoň něco z biblických zdrojů, abych se dověděl, co věcně a proč možná neobstojí. Partner tohoto teď zmiňovaného „dialogu“ to ale nepovažoval pro své hodnocení za relevantní; prý ne, že by se cítil být „biblistou“.)

Tuto svou zkušenost jsem poctivě v písemné podobě sdělil svému nakladatelství. Uplynulo pár měsíců. Den předtím, než Ediční rada Nakladatelství MU měla mít na programu můj projekt, dostal jsem překvapivě jen dva anonymní posudky, jeden kladný a druhý záporný. (Asi abych nemohl zopakovat svou snahu dopídit se konkrétně toho, co a proč asi by nemělo obstát k vytištění, když nešlo takto o první případ úředně jen obecně mlžit.)

S dalším nemalým odstupem času jsem se dodatečně dověděl, že v rámci nakladatelství navíc byl jím uplatněn rovněž mnou reklamovaný posudek autora, který se věcně necítil v dané problematice kompetentní (!). Čtvrtým byl posudek sice religionisty, ale ani ten neuváděl vůbec žádné průkazné prohřešky v mém rukopisu, nýbrž pouze obecné, nekonkrétní a zcela neadresné odsudky. Jako kdyby ani netušil (ač jsem uvedl, co, jak a proč chci psát; včetně citací především jen z Písma), jak si pisatel svůj úkol vytkl a jak jej splnil. Jako kdybych nepsal dost obšírně, věcně a velmi konkrétně o sekundární literatuře v jiné své knize (která již 3/4 roku stále kupodivu není v rámci Databaze prodejná a jejíž tisk v rámci Nakl. MU bez ohledu na kladné a obšírně komentující posudky realizován nebyl).

Ne vždy se můžeme spolehnout na to, že se čtenář dostane k textu, když cestu k němu může zabít mlhavý, ale vůči tomu textu nevrlý komentář. (Bude následovat další ukázka – dva odstavečky – ze zatím nevydané knihy:)

*****

Vznik kristovské církve se pravidelně odvozuje od Ježíše, ale po jeho smrti ještě ani Petr jako přejímatel Ježíšova odkazu lpěním na rituálu obřízky a uchováním víry v Hospodina ji zatím stále přímo výrazně neoddělil od židovských náboženských tradic (viz i Lk 24:53). Teprve úmluva mezi Petrem a Pavlem, že pohané vstupující do společenství nemusí napříště absolvovat obřízku, znamenala rituální zlom a začátek nové totožnosti. Kristovci bez obřízky již ovšem neměli přístup do židovských náboženských shromáždění; takže takto se zcela nutně zrodila nezbytnost již vyčleněné vlastní náboženské organizace a vlastních obřadů. Takže „křesťanství“ nezačalo organizačně vznikat hned ještě za Ježíše nebo Petra, ale až na základě pragmaticky motivované iniciativy Pavlovy.

***

Součástí křesťanské Bible je i tzv. „Starý“ Zákon Židů. Jenže starozákonní Hospodin není týmž konceptem Boha, jaký byl v průběhu času posléze oficiálně iniciován nikajským koncilem pro křesťany (z roku 325); přičemž přinejmenším díky bitheistické koncepci zjevné třeba z evangelia Janova také již takto se křesťané brzy vzdálili od starozákonní verze Boha. SZ a NZ prezentují různá pojetí „Boha“, nikoli jednu a tutéž prezentaci Boha! Ty dva soubory textů nezaštiťují jednu a tutéž víru. (I když NZ nemálo inspirace čerpal právě z židovského Zákona, z něhož se měl teprve potom mezi nežidy nakonec stát Zákon „Starý“.)