Jak rasistické předsudky vyvolaly globální mediální hysterii

11. 4. 2019 / Jan Čulík

čas čtení 14 minut
Foto: Letovisko Castlemartyr v jihovýchodním Irsku

Pro mě snad nejzajímavějším radiodokumentem, předvedeným a rozbíraným na 45. konferenci European Broadcasting Union, která se  tento týden konala v letovisku Castlemartyr v jihovýchodním Irsku, byl irský, velmi novinářsky "investigativně", tedy dramaticky a rychlým tempem prezentovaný pořad o tom, jak na základě archaických rasistických předsudků vznikla globální mediální hysterie a policie odebrala malé děti zcela nevinným rodičům. V Irské republice způsobila aféra v roce 2013 obrovský skandál, ministr spravedlnosti se postiženým rodinám omluvil a dostaly odškodné ve výši několika desítek tisíc euro.



Skandál vznikl na základě zprávy, že v jedné rodině romských imigrantů v Řecku byla objevena sedmiletá holčička, která měla světlé vlasy a modré oči. Protože Romové mají tmavší kůži a hnědé oči, úřady usoudily, že dívka rodičům nepatří, rodiče byli zatčeni a holčička dána do ústavní péče. Stalo se to v listopadu 2013 a celosvětově to proběhlo médii. Lidé obviňovali Romy, že "kradou děti", a globálně se přihlásilo několik tisíc rodičů, jimž v té době nebo nedlouho předtím zmizela dcera. Dokonce se - i v Americe - spekulovalo o tom, že holčička s modrýma očima a světlými vlasy je možná Madeleine McCann - dcera britské manželské dvojice, která s ní v roce 2007 odjela na dovolenou do Portugalska a tam Madeleine dodneška nevysvětlitelným způsobem zmizela.

Když probíhaly informace o tomto "skandálu" světovými médii, na jednoho televizního novináře v Irské republice se emailem a telefonicky obrátila jakási žena s východoevropským přízvukem. V telefonátu vyjadřovala podezření vůči Romům a novináře informovala, že na dvou místech v Irské republice žijí dvě romské rodiny, z nichž každá má malé dítě - dvouletého chlapce a šestiletou holčičku - kteří mají světlé vlasy a modré oči. Musejí být ukradeni.

Novinář informaci předal policii a tak provedla do obou romských rodin v Irsku razii. Rodiče zatkla, plavovlasé děti umístila do pěstounských rodin. Není divu, že jejich únos z rodin provázel nezastavitelný pláč. Nikdo u sociálních služeb nezjišťoval, jaká je situace v romských rodinách, zda jsou nějaké problémy s výchovou dětí. Kdyby to bývala policie zjišťovala, dověděla by se, že žádné problémy nejsou. U dvouletého světlovlasého chlapce romští rodiče dali policii jeho rodný list, dokumentující, že se chlapec narodil v irské porodnici. Policie nevěřila, na rodném listu našla drobnou nesrovnalost.

Děti i rodiče byli podrobeni genetické zkoušce DNA. Totéž proběhlo u světlevlasé dívky z romské rodiny v Řecku.

Řecký případ ukázal, že DNA světlovlasé dívky není příbuzná DNA jejích romských pěstounů. Odpovídalo to tomu, o čem romští pěstouni svědčili řecké policii od začátku: Holčičku jim dala jiná Romka, žijící v Bulharsku, která žila v naprosté bídě a nebyla schopna holčičku uživit. Ukázalo se, že romští pěstouni v Řecku nelžou - romskou maminku světlovlasé holčičky v Řecku v Bulharsku úřady našly a ukázalo se, že její DNA je s DNA holčičky totožná. Bulharka opravdu svědčila o tom, že holčičku dala jiné romské rodině, protože ji nebyla schopna uživit. Měla ještě dalších sedm podvyživených dětí.

Mezitím přišly výsledky DNA zkoušek v Irsku a ukázalo se, že razie v romských rodinách a policejní únos obou malých světlovlasých dětí je obrovské fiasko. V obou případech zkoušky DNA prokázaly, že děti jsou potomky zatčených romských rodičů.

Do dvou dnů byly obě romské děti v Irsku vráceny s obrovskou omluvou romským rodičům, rodiče přijal irský ministr vnitra a o celé záležitosti vznikla velmi omluvná celonárodní diskuse.

Jak je možné, že snědí Romové mají světlovlasé děti? Jde o faktickou skutečnost, o níž měla být policie a úřady informovány, jak v Řecku, tak v Irské republice. V romské populaci se vyskytuje relativně často gen, způsobující albinismus, takže se i zcela snědým rodičům občas rodí děti se světlými vlasy a modrýma očima.

Naše civilizace však trpí od středověku historickým mýtem, že "cikáni kradou děti" a v důsledku neznalosti a hluboce zakořeněného rasismu bylo způsobeno třem nevinným rodinám a jejich malým dětem docela velké utrpení.

V následné diskusi po prezentaci tohoto radidokumentu poukázal jeden francouzský rozhlasový pracovník, že k něčemu velmi podobnému právě tento týden došlo na pařížských předměstích. Obyvatelé pařížských předměstí začali fyzicky útočit na tamější Romy, začali je mlátit a terorizovat, protože se tam nesmyslně rozšířila ona známá fáma, že "cikáni nám tu kradou děti". Po pařížských předměstích prý jezdí bílá dodávka, v ní jsou Romové, zastavují a unášejí děti. Pařížská policie byla nucena vydat oficiální prohlášení, že je to nesmysl a že žádná taková dodávka neexistuje.

Hlavní součástí programu výročních konferencí European Broadcasting Union je právě prezentace několika takovýchto radiodokumentů, o nichž pak rozhlasoví pracovníci z mnoha zemí světa diskutují na seminářích. Pro mě bylo při sledování těchto radiodokumentů poněkud znepokojující, do jaké míry mnohé z nich byly nepokrytě "uměleckým dílem", stylizovanou fikcí, a nikoliv tedy dokumentárním svědectvím. Vadí mi, když mě jako posluchače či diváka autor emocionálně manipuluje přidanou hudbou v podkresu, mám pochybnosti, když vidím, že natočená svědectví jsou stylizována dlouhými pauzami mezi větami, nebo působí tak, jako by svědectví předčítal herec. Vazbu mezi skutečností a jejím fikčním zpracováním a do jaké míry je takovýto radiodokument ještě dokumentem, nebo spíš básní, však přítomní neřešili.

Na konferenci vystoupilo také několik známějších osobností, jednak vynikající rozhlasový satirik Oliver Callan (v životě jsem o něm neslyšel!), který prezentoval průřez svých - v Irsku - zřejmě nesmírně populárních rozhlasových pořadů: prý na ně v současnosti reaguje zlobně i irský premiér Leo Varadakar. Satirikovy šlehy jsou často opravdu drsné: podařilo se mu zjevně zničit náměstka irského premiéra Simona Coveneyho, který má relativně malé charisma a skoro nikdo si nikdy nevšimne, že je Coveney vůbec v místnosti. Tento irský satirik ho ve svých pořadech proměnil v ramínko na šaty. Tím je Coveney nyní v Irsku proslulý. Satirik má vynikající talent napodobovat hlasy známých osobností a své satirické půlhodiny, skládající se z až tříminutových konverzačních scének mnoha hlasů, které natáčí jen on sám, jsou vynikající - jeho parodii vystupování Donalda Trumpa se smál zplna hrdla celý sál.

Konference v Castlemartyru byla především výraznou prezentací velmi živé, anglosaské, ale přesto naprosto samostatné a sebevědomé irské kultury. Přitom je Irů jen asi pět milionů - a fungují na malém písečku, o němž mimo Irsko nikdo neví. V životě jsem neslyšel ani o skandálu se světlovlasými romskými dětmi, který zjevně v roce 2013 Irskem totálně otřásl, ani o výše zmíněném vynikajícím komikovi - jeho pravidelné rozhlasové pořady si nyní budu vyhledávat. Ale je to tak trochu jako syndrom Slovenska - když jedete do Bratislavy, zjistíte, že v tamějších kavárnách se hraje i česká pop music, v knihkupectví jsou i české knihy a Slováci vědí skoro všechno i o české politice. V Praze neví o Slovensku nikdo nic. Stejný vztah je zjevně mezi Británií a Irskou republikou.

Pro mě osobně bylo nejzajímavější z celé konference vystoupení světoznámého korespondenta rozhlasu a televize BBC Fergala Keana, který, jak jsem zaznamenal na video, pohovořil pozoruhodným způsobem o svých zkušenostech reportéra z genocidy ve Rwandě, k níž došlo před pětadvaceti lety, a o níž tehdy Keane natáčel pořad pro prestižní britský televizní program Panorama. Ve svém vystoupení hovořil o tom, jakou noční můrou pro něho bylo octnout se v zemi uprostřed genocidy:  byla totiž úplně prázdná. Lidé byli buď vyvražděni, anebo utekli. Mluvil o tom, že dodneška, a vlastně celou svou novinářskou kariérou, se snaží odpovědět na otázku, proč lidé jiné lidi nenávidí a pak vraždí na základě toho, co si o nich lživě zkonstruují - přitom ti lidé jsou vždycky zcela jiní, normální, lidští. "Hodně mě genocida ve Rwandě poučila o tom, jaké je lidstvo," řekl Keane.

Ve svém vystoupení mluvil Fergal Keane dále o některých zásadách své novinářské práce. Pochází z Irska a tam vládne, jak nám všichni po celou dobu konference zdůrazňovali, hrabalovský princip pábení a vyprávění. "Vyprávěj, přeháněj!" je typický irský přístup. Je jedno, jestli historka není pravda, důležité je, aby to byla dobrá historka. Keane poukázal na to, že kulturně pochází z tohoto prostředí a že je tedy vlastně prodavačem příběhů - o lidstvu. Jako zpravodaj BBC pro Afriku přichází často do kontaktu s katastrofami a s masakry. "Musíte mít v takové situaci oko pro detail. Nikoho nezajímá, když řeknete v reportáži, že při záplavách zahynulo tisíc lidí. Osud lidí však zdůrazníte pozorností na drobnosti. Pohozená dětská  botička v místnosti, kde došlo k únosu lidí. Mrtvý kanárek v kleci." Důležité je podle Keana lidem, které interviewujete, naslouchat. A důležité je při rozhlasové práci i mlčení.

V jedné věci mě Fergal Keane zklamal. Bylo to tak trochu v souladu s celou konferencí, jejíž účastníci se úzkostlivě přidržovali politické korektnosti a nevstoupili do zajímavějších a kontroverznějších prostorů, v nichž o něco skutečně šlo.

Zeptal jsem se Keana, zda by se mohl vyjádřit k současné kontroverzi ohledně postojů, které prezentuje společnost BBC k brexitu: Mnozí společnost BBC totiž obviňují, že se chová zbaběle a pro domácí publikum prezentuje nekriticky probrexitový postoj brexitových fundamentalistů. Někteří dokonce poukazují na to, že to, co vysílá dnes BBC o brexitu ve svém zahraničním vysílání v angličtině, a to, co je určeno pro domácí publikum, se diametrálně odlišuje.

Ve své otázce jsem se zmínil o kritice BBC od nestora britského žurnalismu, Sira Johna Tusy, někdejšího ředitele zahraničního vysílání BBC, který v rozhovoru se mnou na loňském jihlavském filmovém festivalu zdůraznil, že BBC dělá obrovskou chybu, když nekriticky "vyvažuje" fakta prezentací pouhých názorů bez korekce. Řekl jsem: Samozřejmě si s tím nevím rady. Nevěcné lži probrexitových maniaků se asi musejí v médiích prezentovat, není možno je zamést pod koberec - ale jak? (Totéž samozřejmě platí např. i pro česká média a jejich častou prezentaci ultrapravicových nesmyslů.)

Keane se k věci odmítl vyjádřit: "Podívejte se, já jsem africký korespondent a nemám každodenní zkušenost z toho, co se dnes děje v Británii. Kromě toho je brexit nesmírně kontroverzní téma a kdyby k tomu, jak se k němu staví společnost BBC, něco tady řekl, vyvolám tím v tisku obrovský skandál. Všichni o tom budou dlouhé dny psát. Proto, nezlobte se, na tuto otázku neodpovím."

Zklamání, ale chápu. Nechce se ve svých více než padesáti letech nechat vyhodit z práce.

Podobný postoj projevila jedna polská rozhlasová pracovnice. Při diskusi o prezentovaném polském radiodokumentu, o invalidní dívce, která navzdory protestům svých rodičů, příbuzných a známých, otěhotněla a porodila a vychovává svou dceru, kterou miluje, se pracovnice varšavského veřejnoprávního rozhlasu zmínila o tom, že "nám se dnes v rádiu doporučuje, abychom lidi v pořadech přesvědčovali, aby měli hodně dětí".

Zaujalo mě to a zeptal jsem se, zda to znamená, že pod vládou strany Právo a spravedlnost pociťuje tato redaktorka ze strany státních úřadů při své rozhlasové práci nějaký tlak. Výsledkem byla skoro hysterická reakce: "Jane, já se k ničemu takovému tady nemohu vyjadřovat, jsem tu oficiálně jako zástupkyně polského veřejnoprávního rozhlasu."

Potíž je, že polský rozhlas už pod vládou strany PiS není veřejnoprávní, ale státní. A při cestě na oběd jsme pak pokračovali ve vzrušené diskusi. Řekl jsem jí: "Podívejte se, jestli vám vládní úřady doporučují, co máte vysílat, tak to je pro mě šokující. I když je to třeba v dobré věci, že v Polsku klesá porodnost, tak ji chtějí zvýšit. A když mi říkáte, že o tom nemůžete mluvit, protože jste tu 'oficiální zástupkyně varšavského rozhlasu',  tak promiňte, to mi připomíná komunismus před rokem 1989, nebo spíš Severní Koreu."

V diskusi jsem poznamenal, že by milé mezinárodní tvůrce radiodokumentů mělo zajímat, pokud nějací jejich spolupracovníci, třeba v Polsku, pracují pod tlakem cenzury. Nikdo nereagoval. Dál se bavili o esoterických aspektech struktury prezentovaných pořadů. 

0
Vytisknout
10385

Diskuse

Obsah vydání | 16. 4. 2019