Proč je češství sociální konstrukcí

11. 4. 2019 / Albín Sybera

Češi, ani jiné národy nemají pojítka, na základě kterých by se o národech dalo hovořit jako o nadčasově definovatelném celku. Snahy hovořit o českých tradicích, o českém jazyce, o českých dějinách, či o české kultuře mohou být zajímavé, ale nikdy se jim nepodaří postihnout abstraktní myšlenku národního pouta tak, aby se vyhnuly svým vlastním kontradikcím. Při nejlepším se bude vždy jednat jenom o  narativ sestavený z předchozích interpretací událostí a jevů, které se mnohdy odehrály jinak, než jak byly interpretovány, anebo si mnohdy ani nezasloužily pozornost, která jim byla věnována.

Samotná existence České republiky je příkladem konstrukce myšlenky češství. Je to země, ve které se obyvatelé nazývají Čechy a často tak vytlačují (někdy záměrně, často i nevědomky) své německé, židovské či romské předky z úvah o sobě samých. Ten hon za definicí Čecha je totiž od počátku odsouzen k nezdaru. V momentě, kdy chcete najít podstatu češství, tak si na sebe jenom pletete bič, kterým sebe sama donekonečna a bezvýsledně mrskáte.

Ve své knize z r. 2016 „Historici, historiografie a dějepis“ se Petr Čornej táže, jak by vypadala „Palackého koncepce husitství a českých dějin, kdyby se její tvůrce nenarodil v evangelické, nýbrž v katolické rodině?“ (str. 19). Aniž bychom se museli nutně pouštět do úvah, jak by v takovém případě asi Palackého spisy vypadaly, je pravděpodobné, že vnímání celých českých dějin by nutně nedominovala husitská revolta a její interpretace v podání Aloise Jiráska, Tomáše G. Masaryka, Komunistické strany Československa, či Václava Havla. Anebo Vlastimila Vondrušky.

Je důležité si uvědomit, že interpretace dějin se nemusela odehrát tak, jak se odehrála. Lpět na „učebnicové“ interpretaci vlastních dějin ve smyslu toho, že dějiny se nějak odehrály a já se to tak musím naučit, je strašně omezující. Jistě, dějiny jsou postavené na konkrétních událostech, ale jejich interpretace je vysoce subjektivní záležitostí, na kterou má vliv celá řada externích faktorů od politické situace, přes jazykové bariéry až po finanční situaci jejich interpretů.

Při snaze o objektivní porozumění dějinných událostí je nutné si všechny tyto průvodní jevy uvědomovat a pokoušet se jim porozumět. Redukce chápání například současného Ruska na citový apel vůči Matičce Rusi je projevem myšlenkové vyprahlosti. Je to dokladem toho, že současná politická garnitura nemá Rusku co jiného nabídnout, spíše než dokladem toho, že národovecká interpretace existence „funguje“, jak naznačuje pan Urban (více ZDE).

Samozřejmě, že sociální konstrukce češství neznamená, že osoby s občanským průkazem České republiky fyzicky neexistují. Ale znamená to, že ideje, které si pod občanstvím ČR tyto osoby představují, jsou sociálně vykonstruované. Nemají existenci nezávislou na představách osob, které u sebe doklad „české totožnosti“ přechovávají. Kromě toho, že každá taková představa se odlišuje od ostatních představ, tak i každá konkrétní představa češství se bude lišit sama od sebe podle toho, v jakém čase se ji pokusíte komunikovat svému okolí.

Jak si všímá kanadský filozof a teoretik vědeckého poznání Ian Hacking ve své knize z roku 2001 „Social Construction of What?“ (Sociální konstrukce čeho?), sociální konstrukce jsou velmi osvobozující. Osvobozují myšlení od pout, do kterých jej deformují například jednoduché národovecké interpretace dějin, rigidní klasifikace třídního boje jako se tomu dělo v 70. a 80. letech, anebo zaklínání se představou „svobodného trhu“.  Sociální konstrukce nutí lidi sebekriticky přemýšlet o realitě kolem sebe.

Hackinga k napsání knihy inspirovala mj. i známá esej (hoax) fyzika Alana Sokala „Transgressing the Boundaries: Towards a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity“. Sokal se touto svojí smyšlenou esejí snažil vystřelit si z poststrukturalistických myslitelů své doby, Jacquese Derridy a jeho předchůdců, jako třeba Michela Foucaulta či Rolanda Barthese. To se mu podle všeho povedlo už jenom tím, že esej bez jakýchkoliv připomínek přetiskl akademický časopis Social Text.

Samotná kniha Ian Hackinga se pak věnuje sociálním konstrukcím bez vazby na evropskou strukturalistickou tradici. Hacking se v ní zaobírá například vývojem v chápání povahy sexuálního zneužívání, dopadu investic ve zbrojním výzkumu na medicínu, či proč se některým pohořím říká Dolomity a jiným ne (i přes obdobnou skladbu hornin).

Škoda, že podobné texty, anebo alespoň překlad Hackingovy knihy, často chybí v českém jazyce. Toho, že kritická reflexe strukturalistického myšlení v českém jazyce, případně její aplikace na české „dějiny“, je velmi slabá, anebo vůbec žádná, si všímá i Petr Čornej ve výše zmiňované knize.

V tomto ohledu je bohužel česká společnost dnes častěji vystavená „post-pravdivé“ propagandě z dílny podobných pseudo-myslitelů, jako je Vladislav Surkov (mimochodem, v současnosti o něm běží zajímavý pořad na BBC – „The Puppet Master“ – více ZDE) a jejím ochotným českým mutacím, jakou je například Václav Klaus ml., Nikoliv seriózní polemice o tom, jak moc je české vnímání svých vlastních dějin ovlivněno dobovým diskursem.

1
Vytisknout
5850

Diskuse

Obsah vydání | 16. 4. 2019