Psycholožka: "Děláme z dětí lidi, kteří jednají roboticky"

14. 6. 2023

čas čtení 9 minut
Její kniha "Umění mluvit s dětmi" je průvodcem, který nabízí klíčové body pro změnu každodenních logistických konverzací v hovory, které podporují kreativitu a posilují rodinné vazby.

Momo, postava vytvořená spisovatelem Michaelem Endem, měla dar: Věděla, jak naslouchat. Lidé přicházeli z celého světa do malého amfiteátru, kde si holčička ráda povídala, alespoň do té doby, než přišli šedí muži, aby ukradli lidem čas na povídání. Podle americké psycholožky, spisovatelky a profesorky vzdělávání na Harvardově univerzitě Rebeccy Rollandové (43) se dnes něco podobného děje, zejména s našimi dětmi. "Vedeme povrchní logistické rozhovory, ale trávíme málo času hlubšími rozhovory, ve kterých plně nasloucháme," vysvětluje e-mailem pro EL PAÍS. Rozhovor vedla Diana Oliverová.

Rollandová, která je také specialistkou na ústní a písemné jazyky na oddělení neurologie v Bostonské dětské nemocnici, nedávno publikovala knihu "Umění mluvit s dětmi" (HarperOne, 2022). V knize autorka tvrdí, že pokud využijeme malých každodenních konverzací a odstraníme zloděje času - termín, který používá ve své knize například k označení zneužívání technologií - tyto rozhovory slouží jako skvělé příležitosti pro učení a rozvoj kreativity a v tomto procesu také posílíme vazby s našimi dětmi.

Otázka: Proč si myslíte, že potřebujeme příručku pro rozhovory s dětmi?

Odpověď: Všichni chceme to nejlepší pro naše děti a nakonec i pro společnost. Snažíme se o to, jak nejlépe umíme: Bereme je na aktivity, děláme s nimi domácí úkoly, chodíme na akce, které pořádají ve škole, a tak dále. Nebereme však v úvahu nejdůležitější klíč k jejich rozvoji: Rozhovory, které s nimi denně vedeme. Tyto rozhovory jsou často logistické. Jsou velmi zaměřeny na to, jak se dostaneme z jednoho místa na druhé, jaké jsou naše plány a obecně jak se dostaneme dál den za dnem. Existuje mnoho výzkumů na toto téma, které říkají, že pokud vezmeme tyto každodenní rozhovory a uděláme z nich skvělé příležitosti pro učení, pro rozvoj tvořivosti u dětí, stejně jako pro posílení vazby, tyto rozhovory mohou být mnohem efektivnější a můžeme zlepšit naše životy. Doufám, že tato příručka může rodičům pomoci.

Otázka: Jak moc jsme odpojeni od dětství?

Odpověď: Myslím, že s naším rušným pracovním životem přikládáme velký význam úspěchům a výkonům dětí, ale často zapomínáme, jaké to je být dítětem. Někdy jsme tak daleko od dětské zkušenosti, která může spočívat jen v tom nechat svou mysl prázdnou nebo chodit kolem a dívat se na to, co vidíte. To, co nám dává naději, je, že máme skvělou příležitost, protože s dětmi je úžasné mluvit. Mají přirozenou hravost a smysl pro údiv a vidí svět z velmi odlišné perspektivy. Zapomněli jsme na to, protože jsme se toho o světě tolik naučili. Děti se například často ptají: Proč nejsme mladší a mladší nebo co by se stalo, kdybychom žili na Marsu? Často zapomínáme klást tyto důležité otázky a tím, že trávíme více času s dětmi a více s nimi mluvíme, jim nejen pomáháme, ale také znovu probouzíme naši schopnost údivu.

Otázka: Je to právě 50 let od vydání knihy Michaela Endeho Momo. Když ji čtete, připadá vám to jako předtucha mnoha věcí, které dnes zažíváme... Kdo byste řekla, že jsou ti šedí muži, kteří dnes kradou náš čas?

Odpověď: Existuje mnoho věcí, které kradou dětem čas. To je částečně proto, že plníme jejich plány tolika věcmi, které musíme udělat. Místo toho, abychom s nimi mluvili, zatěžujeme je zkušenostmi a nedáváme jim čas na přemýšlení. Děláme z nich lidi, kteří jednají roboticky, nejsou to kreativní lidé a nesledují své zájmy. Další velmi zřejmou složkou je, že existují děti, které jsou velmi zaměřené na sociální média a používání internetu. Samozřejmě, že technologie mohou být u dětí dobře využity, ale když jsou příliš zaměřeny na vyhledávání [na internetu] nebo se dívají na jeden dokonalý obrázek za druhým, neuvědomují si, kolik času tím stráví. Vím například o případu, kdy dítě komunikovalo pouze prostřednictvím sociálních médií. A myslím si, že je nemůžeme nechat, aby dětské zkušenosti ztratily a aby se jejich životy soustředily pouze na to, co dostávají.

Otázka: Ve své knize zdůrazňujete, že společnost chce, aby děti vyrůstaly příliš rychle, je to symptom toho, jak žijeme?

Odpověď: Právě teď určitě žijeme v kultuře, která je velmi zaměřena na výkon a efektivitu, a s nejlepšími úmysly často chceme, aby děti zapadly do dokonalé formy. Myslím, že se obáváme, že budou zaostávat, ale musíme si uvědomit, že vývoj dětí probíhá v průběhu času. Děti mají větší prospěch z aktivit, které souvisejí s hrou a objevováním, což jim umožňuje objevovat věci pro sebe, než abychom je učili spoustu věcí, zejména pokud na to nejsou připraveny. Takže pokud na ně na začátku vyvineme velký tlak, mají tendenci být nervózní, protože nejsou připraveny na věci, které děláme. A také cítí stres, který cítíme my; přenášíme jej. Je důležité, abychom resetovali a respektovali jejich přirozené rytmy.

Otázka: Ve své knize navrhujete, abychom si udělali čas na to si s nimi vědomě promluvit. Jak tento druh konverzace rozvoji dětí pomáhá?

Odpověď: Je to velmi důležité. Je to zásadní změna ve způsobu, jakým se děti vyvíjejí a mají k nám vztah. Vytváříme malé okamžiky pro děti, které se časem kupí a které budují jejich laskavost, sebevědomí a kreativitu. Inspirujeme je, aby přemýšlely samy za sebe a uznaly, že skutečně mají dobré nápady, že jejich úvahy, jejich příspěvky jsou cenné a že by v nich měli pokračovat. Myslím, že právě teď jsme v krizi rozhovoru. Děti se cítí velmi izolované, někdy depresivní nebo stresované, a my potřebujeme tyto malé okamžiky, kdy s nimi mluvíme, abychom mohli tento cyklus přerušit.

Otázka: Jak můžeme svými rozhovory něco změnit? Jaká jsou vaše doporučení?

Odpověď: Začala bych zvídavým čtením. Je fantastické dělat to s dětmi pět nebo deset minut, několikrát denně. Bez ohledu na to, jak jsou staré, sedíme vedle nich a pozorujeme je. Víme tak, co se jim líbí, co je zajímá nebo nezajímá. Možná si batole hraje s oblázky a teenager hraje videohry. Je to o tom sedět vedle nich a sledovat, co se jim honí hlavou. Co se jim líbí, co je fascinuje. A pak se jich ptáme na tento zájem.

Otázka: Umíme naslouchat?

Odpověď: Myslím si, že naslouchání je nepochybně jednou z nejvýznamnějších výzev. Často neposloucháme moc dobře nebo přemýšlivě a často ani děti neučíme poslouchat dobře nebo efektivně. Někdy si myslíme, že posloucháme, ale ve skutečnosti je naše mysl někde jinde. Pokud naučíme děti naslouchat, budou lépe schopny naslouchat svým vrstevníkům, nám i svým učitelům. Tímto způsobem můžeme vytvořit mnohem širší kulturu komunikace.

Otázka: Existuje nějaká technika, jak upoutat pozornost někoho, kdo neposlouchá?

Odpověď: Ano, řekla bych, že ano. Za prvé, pomocí humoru. Pokud si myslím, že mě někdo neposlouchá, mohu říct něco hloupého, co nemá nic společného s rozhovorem a uvidím, jak dlouho trvá, než si uvědomí, že jsem řekla něco hloupého. Například, pokud mluvíte o domácích úkolech a najednou začnete mluvit o slonech, můžete se pokusit změřit, jak dlouho trvá dítěti, než si uvědomí, že nemluvíte o stejné věci. Dalším nápadem je požádat někoho, aby zopakoval, co druhá osoba říkala, nebo co si myslí, že druhá osoba říkala: "Jestli jsi opravdu poslouchal, řekni mi, co jsi slyšel," a pak položte otázku. Mnohokrát to neděláme. Neučíme děti klást otázky ohledně naslouchání. Myslím, že učit děti, aby kladly tyto druhy otázek a modelovat to [pro ně], je skvělý způsob, jak je naučit naslouchat.

Zdroj v angličtině: ZDE

-1
Vytisknout
5177

Diskuse

Obsah vydání | 16. 6. 2023