Rudý Mamula, Havlův Bakala…. a pan Petr v kanceláři 124, Úřad městské části Praha 10

18. 6. 2023 / Pavel Veleman

čas čtení 5 minut
Petrovi s opravdovou úctou a mužskou něhou tam někam nahoru, kde má zasloužený klid

(Věnuji také radní pro sociální oblast a bydlení MHMP paní A. Udženiji k nedělnímu zamyšlení nad problémem s bydlením - je mi totiž naprosto jasné, že jindy nemá paní zastupitelka ani minutu času.)

Stát začátkem devadesátých let dvacátého století prodal, rozdal, vrátil a také zašmelil tisíce bytů a domů, které dnes vlastní neprůhledné řetězce domácích i mezinárodních podnikatelů a obchodují s touto komoditou - třeba jako s motorkami. Přitom se jedná o základní lidskou potřebu, která se nazývá byt. Je to místo, kde si můžete sundat boty, vykoupat se, vyspat se, odpočinout si…

A tak jde například v sociálně velmi problematickém regionu nejen koupit hluboko pod cenou celé doly, maximalizovat zisk a zadluženou slupku pak prodat zpátky státu, ale získat jako bonus i celé sídliště bytů, s havířskými rodinami v nich, kterým byla dlouhá léta slibována finančně dostupná privatizace. Tito lidé byli a jsou fakticky celý život klamáni starým i novým panstvem - ať už se jmenuje Mamula (stalinistický normalizátor rudé Ostravy sedmdesátých let dvacátého století) nebo Bakala (bezskrupulózní finančník) a dodnes ostudný sponzor "Knihovny Václava Havla", což je opravdu vzhledem k významu V.H. je věc nechutná. Pan Bakala ani nedodržel minimální slib, který dal vládě, poté, co mu hluboko pod cenou doly prodala - totiž privatizaci bytů za přijatelnou cenu pro lidi, jako byl pan Petr.

A tak někdy kolem roku 2014 vstupuje do mé kanceláře muž jménem Petr, chlapík v tu dobu asi pětačtyřicetiletý, Rom z děcáku, posléze vyučený havíř, který měl přes dvacet let odfáráno. Na první pohled spíše asimilovaný chlap, avšak s akutním onkologickým onemocněním, které ho vyděsilo natolik, že opustil Ostravu, ženu s dítětem a odjel s novou láskou na ubytovnu do Prahy (paní J. "Romská Miss Frýdek-Místek tuším 2005" - měla na Petra obrovský léčebný vliv).

A na konkrétním lidském osudu se Vám najednou promítnou ty velké dějiny manipulace s lidmi (sociálně, politicky, finančně). Petr byl nejdříve komunistickým systémem využít (ačkoliv byl výtvarně a muzikálně velmi nadaný), jako skoro každý kluk v rudém děcáku, kde si podle svých slov užil peklo šikany. Poté byl vybrán k těžké práci v dolech.

Invalidní důchod z důvodu romského jména (jinak si to neumím vysvětlit), byl posouzen pouze v prvním stupni (arogantní, rasistická posudková lékařka v Ostravě se odmítla se mnou bavit). Mně se podařilo zajistit díky jednomu z mála lidských posudkových lékařů v Praze 10, aby byl pan Petr spravedlivé a objektivně posouzen alespoň u příspěvku na péči. Klient, jakoby živočišně cítil, že jeho "divoká láska" je ta správná medicína na smrtelnou nemoc a já neměl právo ho v této osudové chvíli soudit.

V Ostravě, jak mi sdělila ošetřující lékařka se slovy: "se choval jak opičák". Petr totiž v afektu vytrhl všechny nalepené hadičky na těle a utekl  z nemocnice, hup do vlaku a už byl u své misky na ubytovně v Praze. Tady se někde možná poprvé a naposledy vrací ke svým skutečným kořenům, kterou žádné asimilační systémy nezničí.

"Pane Pavle, to chemické svinstvo je přece proti přírodě, pani J. mne tak krásně masíruje to bolavé místo a ještě při tom pronáší tak silné modlitby, že to opravdu přestane bolet i bez prášků". Podařilo se mi zajistit mu i onkologickou péči v Praze a přes jeho družku, která jako by byla i jeho maminka, kterou Petr nikdy nepoznal - ho musela při každém zdravotním úkonu držet za ruku . Tehdy jsem i věřil tomu, že by se snad mohl stát zázrak.

Jenže zde byl jeden obrovský stresový faktor, který Petr marně vytěsňoval:

Petr se svojí ženou byli nájemci tzv. Bakalova bytu a z Ostravy jsem neustálé byl bombardován zoufalými úředními dopisy, abych klienta donutil k odjezdu nazpátek, jelikož zde hrozí exekuce a výpověď z bytu, na který měla jeho žena v době slibování privatizace již našetřené peníze. Jednání se správní firmou bylo děsivé, naprostý nezájem vůči apelům jak Ostravy, tak i Prahy. Petra to strašné trápilo, on měl velký vztah i k svému dítěti, platil domluvené výživné, jenže na to, aby platil ubytovnu a byt, opravdu neměl. Někdy odjel do Ostravy s dárky pro dceru, řešit dluhy na správní firmě, kde zažíval již tehdy v terminálním stádiu rakoviny podle vlastních slov rasistické ponižování…To říkal jen mně, nechtěl to dál řešit a šířit. I tento stres byl příčinou rychlé, závěrečné fáze… Petr umírá a rodina v Ostravě končí na ubytovně.

A o čem tento smutný příběh vypovídá? Snad o tom, že stát a municipality ztratily možnost s byty nakládat (někdy raději ani žádné nemají). A vy najednou jasně vidíte: "Vždyť ono jim to vyhovuje, není možnost přidělit byt, jelikož pro obec to není problém.

A jen poslední otázka pro politiky: "Vážně si myslíte, že lidé vydrží všechno, co s nimi děláte? Vy opravdu nemáte strach ze stále více se ozývajícího: Není politik, není problém?

Já tedy ano!



3
Vytisknout
8673

Diskuse

Obsah vydání | 20. 6. 2023