Lékaři bez hranic: „Raději zemřu po boku své rodiny“. Byl nucen opustit Gazu, teď žije sám na Západním břehu

4. 1. 2024

 
„Celá moje rodina je v Gaze, roztroušená od severu, přes město Chán Júnis až po Rafáh na jihu. Moje žena a děti žijí ve stanu. Od začátku války** byly už čtyřikrát vysídleni. Občas musely spát na ulici, v mešitách nebo v opuštěných budovách. Mé čtyři děti jsou ve věku od pěti do čtrnácti let, dovedete si to představit?“ říká Abbás a odkašle si. „Každé ráno za svítání se jim snažím dovolat, abych se přesvědčil, že přežily další noc. Někdy spojení nefunguje a já musím čekat celé dny, než se mi ozvou.“

„Zoufale se snažím dostat do Gazy a shledat se s nimi. Ale je to nemožné. Ti, co se o to pokusili, byli zatčeni, okradeni, vyslýcháni a biti. Pokud mě zavřou, ztratím už úplně kontakt se svou rodinou,“ vysvětluje Abbás.

Abbás je takzvaný „gazský dělník“: Palestinec z Gazy, který do Izraele dojížděl za prací. Každý měsíc překračoval hranice ze severu, kde žil, aby šel na několik týdnů pracovat do továrny na železo. Od doby, co mu zemřel otec, je jakožto nejstarší žijící člen rodiny zodpovědný za každého jeho člena, včetně svých sourozenců. 
 
Když 7. října Hamás zahájil brutální útok na Izrael, byl Abbás v práci. Druhý den se v továrně objevili izraelští vojáci a začali palestinským dělníkům vyhrožovat, že je zastřelí, pokud neutečou na Západní břeh.

Abbás se dva dny ukrýval v horách, než se nakonec dostal na Západní břeh.

Při přechodu izraelského checkpointu mu vojáci sebrali peníze a všechny osobní věci kromě telefonu. „Mám štěstí, že se mi podařilo projít i s telefonem. Ne každému se to podařilo. Ostatní byli zatčeni nebo zbiti,“ vysvětluje Abbás.  

Na Západním břehu nemá žádnou rodinu, útočiště našel v komunitě s dalšími dělníky. „Spíme na zemi bez matrací, přikrývek a topení, ale to není nic ve srovnání s hroznými podmínkami v Gaze,“ dodává.

I přesto se Abbás stále snaží najít způsob, jak se tam vrátit. „Má manželka chce, abych odjel. Tak můžeme společně zemřít,“ popisuje. „Je pro ni těžké starat se sama o děti. Čím více týdnů uplyne, tím větší zázrak představuje přežití. Není tam pitná voda, sotva seženou jídlo. Některé dny musí pít slanou vodu z moře. Když onemocní, nemohou jít do nemocnice, jelikož nejsou bezpečné, a navíc jsou přeplněné pacienty s traumatologickými úrazy.  

Lámajícím hlasem pokračuje: „Mému dítěti je pět let. Nedávno se mě zeptalo: ´Tati, proč mě necháváš hladovět? S ostatními dětmi zemřel i otec, nenechej nás umřít samotné.´ Nevím, co na to odpovědět, a tak se snažím najít slova útěchy, ale i na ty mi odpovídá, abychom spolu mohli alespoň umřít.“ 

V Gaze bývá problém identifikovat zesnulé. „Kvůli neustálému bombardování se tak v Gaze stalo zvykem, že se lidé pro případ smrti identifikují tak, že si na tělo – na rukách, pažích, nohách nebo krku – napíšou své jméno. Moje žena a tři z mých dětí na sobě jména mají. Nejmladšímu dítěti to napsat na ruku nedokázala. Bylo to pro ni příliš bolestivé.“

„Jaké budou naše životy, až bombardování skončí?“, zamýšlí se Abbás. „Ulice, nemocnice, univerzity i školy budou zničené. Tohle není správné. Jsem spořádaný občan: pracuji, platím daně. Měl bych mít i základní lidská práva. Tohle utrpení by mělo skončit,“ uzavírá Abbás.

Zatímco Gazu ničí neúprosné bombardování ze strany izraelské armády, i Západní břeh Jordánu zažívá krvavé období. Podle Organizace spojených národů (OSN) byl rok 2023 rekordní, co se počtu obětí týče. Po 7. říjnu tento negativní trend nadále roste. Napadání a zatýkání Palestinců se v této oblasti stalo každodenní záležitostí. 

*Jméno bylo změněno.  

**Od 7. října 2023