5. 1. 2024
Bylo to opožděné probuzení. Pro mnoho amerických Židů 7. říjen odhalil hlubokou hnilobu v elitních institucích, do kterých po desetiletí investovali, psychicky i finančně. Nedávný průzkum zjistil, že od začátku tohoto akademického roku 73 % židovských studentů zažilo nebo bylo svědkem antisemitských incidentů, což je dvaadvacetinásobný nárůst oproti předchozímu roku. Židovští studenti byli biti pěstmi, popliváni, napadáni holemi, křičeli na ně a zadržováni studenty v kufíjách ("typicky palestinské" pokrývce hlavy, která ve skutečnosti pochází z města Kufa v jižním Iráku - KD).
Nemělo by však být překvapením, že režim DEI ("Diversity, equity and inclusion") podporoval rozkvět antisemitismu na univerzitách pod palestinskou vlajkou. Poté, co oficiálně schválená ideologie ustanovila Židy jako příslušníky třídy "utlačovatelů" a definovala "spravedlnost" jako demontáž této třídy, dala palestinskému předvoji povolení požadovat splnění pokrokového slibu "jakýmikoli nezbytnými prostředky", zatímco z židovských studentů dělala piñaty.
Na veřejných vysokých školách v New Yorku byl zrzavý skřítek Ilja Bratman – bývalý tankista americké armády, aplikovaný lingvista, běžec na dlouhé tratě a přistěhovalec z bývalého Sovětského svazu – zblízka svědkem socializace mladých Američanů do tohoto toxického světonázoru. Učitel anglické kompozice na vysokých školách Baruch a John Jay, který je držitelem titulu Ph.D. v oboru vzdělávání z Židovského teologického semináře, působí také jako výkonný ředitel Hillel na osmi vysokých školách CUNY a SUNY.
V den, kdy jsme se setkali, pořádal Bratman večeři pro 200 židovských studentů v synagoze na 23. ulici poblíž Lexington Avenue. Poté, co prošli kolem šikany ochranky do společenské místnosti, začali si plnit talíře grilovaným masem a saláty připravenými Bratmanovou oblíbenou gruzínskou cateringovou společností.
Poté, co studenti pomocí vykrajovátek na sušenky vytvarovali těsto na čokoládové sušenky do Davidových hvězd, Bratman popadl mikrofon a vykročil vpřed. "Minulý týden už všichni seděli v 8:00 ráno na hodině, když přišla studentka a řekla mi: "Páni, nemůžu uvěřit, že jsi včera v noci bombardoval tu nemocnici a zabil všechny ty lidi."
Ve společenské místnosti se poprvé rozhostilo hrobové ticho.
Studentka měl samozřejmě na mysli úmrtí a zranění v nemocnici Al-Ahli v Gaze, jejíž nádvoří bylo 17. října zasaženo raketou z Gazy vypálenou z Gazy Palestinským islámským džihádem, ale o nichž se široce mylně informovalo, že byla výsledkem izraelské rakety.
Bratmanovou reakcí jako učitele bylo potvrzení důležitosti zdravého uvažování a argumentace – a samozřejmě jazyka. "Řekl jsem jí: 'Páni, nemůžu uvěřit, že jsi úplně zapomněla všechno, co jsem tě naučil o akuzativu a správném používání zájmena 'ty', protože jsi právě řekla, že 'já' to udělal," vyprávěl. "Bombardoval jsem nemocnici. Jaká nemocnice? Kde? Kdo?'"
Pokračoval. "Slyšel jste, že Hamás řekl, že to udělal?" Bratman řekl, že se studentky zeptal s odkazem na rozhovor, který Izrael nahrál mezi dvěma teroristy, kteří zjevně uznali, že bombový útok byl vlastním dílem.
Studentčina odpověď byla příznačná pro sektářský světonázor, k němuž jsou mladí Američané vedeni, podle něhož se hodnota, ba dokonce pravdivost argumentu či činu posuzuje spíše na základě identity jeho autora než na základě jeho vlastních zásluh. "Nikdy tomu neuvěřím," řekla mu, "i kdyby za mnou přišli a řekli: 'Hamás, udělali jsme to.' Nikdy tomu neuvěřím."
Bratman mi řekl, že studenti si myslí, že je blázen, když čte noviny a vyptává se na různé zdroje a hledá pravdu. Říkají mu, že mainstreamová média jsou samé falešné zprávy, a získávají informace z TikToku, což jsou skuteční lidé, kteří mluví o skutečných věcech. "Viděl jsem to," říkají mu. "Na Instagramu, na TikToku, viděl jsem to."
"Nic nečtou. Čtou jen titulky, obrázky a memy. A celý svůj pohled na svět zakládají na souboru memů."
Ilja Bratman se narodil v Moskvě. V roce 1992 emigroval s rodiči do USA, v roce 1999 absolvoval vysokou školu na University of Pittsburgh a poté vstoupil do americké armády, kde sloužil čtyři roky v aktivní službě a čtyři roky v záloze.
Bratman pevně věří v Ameriku a americký sen. Výuka amerických studentů v New Yorku ho přivedla tváří v tvář zcela odlišnému pohledu na svět – pohledu, který se zdá být obzvláště běžný mezi studenty z oficiálně schváleného "menšinového" prostředí. Studenti si neuvědomují, jaký dar jim byl dán, když mohli žít v Americe. Místo toho se ztrácejí ve hře s nulovým součtem kalkulace relativního útlaku. Tato fixace jim brání v učení, věří Bratman, částečně proto, že je ujišťuje, že neuspějí.
Vysvětlil, že v hodinách kompozice se snaží přimět své studenty, aby vytvořili a podpořili argument. Jeden týden je požádal, aby napsali o průzkumu vesmíru. Měli bychom letět do vesmíru? Nebo bychom neměli?
Jedna dívka argumentovala ve prospěch cestování vesmírem, protože "bílí lidé se přestěhují do vesmíru, možná na Mars nebo kamkoli jinam", čímž se vytvoří mezera nebo otvor, do kterého se "domorodí hnědí a černí lidé mohou posunout v třídní struktuře a zaplnit mezeru, kterou po sobě zanechali bílí lidé, kteří se přestěhují na Mars".
"Je toho tam hodně, co je třeba vybalit, že?" Odpověděl Bratman. "Za prvé, víra v tuto strukturu, kde jsou bílí lidé nahoře, všichni ostatní dole, a jediný způsob, jak se posunout nahoru, je, že bílí lidé odejdou."
Jiná dívka napsala, že ne, neměli bychom létat vesmírem, protože pak by bílí lidé kolonizovali Marťany, jako to dělají vždycky, a zničili by Marťanům životy.
Bratman řekl, že se zeptal: "Pomáhá vám někoho obviňovat? Stáváte se skutečně lepšími? Snažíte se dál? Daří se vám lépe, protože můžete někoho obviňovat?"
Řekl mi, že studenti nemají odpověď, ale vědí, že život "je soutěž obětí. Jsem oběť, a proto mi dlužíte, a proto nemusím nic dělat, protože nemohu uspět."
Narativ o obětech se spojil s identitou těchto mladých lidí, což vede ke zvýšenému odloučení od Ameriky a pocitu křivdy vůči ní – ironií samozřejmě je, že se oni a jejich rodiče rozhodli emigrovat sem. Jedna dívka ze třídy mu řekla: "Jsem tady v této zemi proti své vůli." Bratman se jí zeptal: "Kdo tě drží? Řekni mi to, prosím. Bojím se o tebe," předvádí svůj energický a dramatický styl. "Všichni se smáli a já jsem se jí zeptal: 'Odkud jsi?' A ona říká: 'Haiti.' Dobře. 'A kde jste se narodila?' A ona říká: 'Brooklyn.'"
"Takže vy jste vlastně z Brooklynu. Tvoji rodiče jsou z Haiti," opakoval. "Kdo tě tu drží? Opravdu chcete jet na Haiti ještě dnes? Měli byste se jít podívat, jaký je život v nekapitalistické, depresivní zemi, která se zoufale potýká s ekonomickým bojem. Nebo jít do Gazy do totalitní, autokratické, nenávistné a homofobní země. Nebo jet do Severní Koreje, do Íránu, jako mladá žena navštívit všechna místa a zjistit, jaký je život doopravdy."
"Nic z toho není pochopeno," řekl mi. "Studenti jsou pěšáci učitelů, kteří chtějí, aby věřili, že nikdy nemohou uspět. A tito učitelé byli mimořádně úspěšní v tom, že je přesvědčili, že je to pravda."
Bratman učí své židovské studenty, aby si osvojili odlišný přístup ke světu – takový, který je zakotven v tradici, učení a studiu židovských textů. Na večeři v synagoze na 23. ulici vyzval studenty, aby mu dali vědět, zda by se k němu nechtěli připojit při studiu Pirkei Avot na počest vojáků IDF povolaných do služby. Má také klub asi 80 chlapců, kteří každý den přikládají tfilin.
Bratman mi řekl, že navzdory nedávnému stresu se o své židovské studenty nebojí. "Devadesát devět procent z nich jsou racionální lidé, kteří jdou ven a najdou si práci, ožení se a já chodím na jejich svatby."
S těmi ostatními je ale podle něj něco strašně špatně. "Spousta z těchto studentů je milá, jsou to úžasní lidé, že? Ale oni se na mě dívají jako na Žida a říkají: "No, víte, protože podporujete tento příběh Izraele a izraelský příběh, stojíte na straně utlačovatele, víte, a já jsem Hispánec nebo černoch a musím stát na straně utlačovaných. Nebo jsem gay a musím stát na straně utlačovaných."
Bratman se obává, že tito studenti tím, že přijímají světonázor založený na křivdě, se drží při zemi imaginárními překážkami a popírají svou vlastní vůli. "To, co nechápou, je, že [tyto vymyšlené překážky] jsou všechny překonatelné. Mým posláním je pozvednout a posílit tyto mladé lidi, aby skutečně usilovali o příležitosti, které existují, a rozptýlit falešnou a omezující představu, že je to všechno nemožné."
Bratman mi řekl, že má v Johnu Jayovi studenta, na kterého nikdy nezapomene, studenta, který se ve škole velmi trápil. "Měl jsem s ním mnoho rozhovorů," řekl Bratman. "Říkal jsem: 'Pojď, pojď, pokračuj, pokračuj.' A on řekl: 'Ne, já přemýšlím o tom, že odejdu.'"
"A já na to, ne, ne, projdi touhle třídou. Mám tě. Mám tě. A já jsem ho provedl tímto kurzem. A poslední den za mnou přišel a řekl: 'Odešel jsem ze všech tříd kromě vaší. Všichni v mé rodině, včetně mé matky a mých prarodičů – neznám svého otce – mých strýců a všichni říkali: 'Co to děláš? Proč jdeš na vysokou školu? Nyní můžete získat práci za 20 dolarů na hodinu, a když dostudujete, dostanete práci za 20 dolarů na hodinu. Jaký to má účel?'"
Bratman vypadal upřímně smutně – ne naštvaný nebo uražený, jen smutný – z toho, co slyšel dál. "Nikdo mi nikdy nevěřil," řekl student. "Nemůžu uvěřit, že první a jediný člověk, který ve mě kdy věřil, je bílý Žid."
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse