To je děsivá představa, že by celá moje rodina mohla být vymazána.

Je to pravda. Jsou tu i další, druhotné věci, o které přicházíme také. Neztratili jsme jen Alareera, ale i jeho poezii; je celá pod sutinami, všechna ta budoucí poezie, kterou by napsal. A všichni ti umělci, kteří byli zabiti... co se stalo s jejich uměním? Mluvíme o počtech mrtvých, a tuhle další ztrátu nedokážeme ani pochopit.

Jsou terčem útoků zejména palestinští umělci a spisovatelé?

Ne, nejde jen o novináře, spisovatele nebo umělce. Slova, řeč - to je to, co je terčem útoků. Izrael se může zaměřit na vás jen za to, že něco zveřejníte na sociálních sítích [jak bylo zdokumentováno v Izraeli a na Západním břehu Jordánu od 7. října].

V minulosti Izrael svůj přístup takříkajíc přikrášloval make-upem - chtěl, aby věci vypadaly dobře, měly dobrý vzhled, aby tyto zločiny proti Palestincům páchal tak nějak korektně. Nyní mají zelenou od vlády Spojených států a evropských demokratických vlád. Mohou zabíjet, kolik lidí chtějí. Z toho je vidět pokrytectví těchto západních demokracií, které hovoří o závazku k lidským právům. Podívejte se na reakci Ameriky, podívejte se na Spojené království.

Podrobnosti v angličtině ZDE
Aby bylo jasno, nepovažuji izraelský režim za zástupce židovského národa. Vždy bychom měli rozlišovat mezi izraelským koloniálním režimem a židovským lidem ve světě. Rozčiluje mě, když vidím Netanjahua mluvit jejich jménem, jako by je zastupoval nebo mu na nich záleželo. Je zřejmé, že tomu tak není.

 Jak si zachovat lidskost, když se kolem nás všechno hroutí? Máte jako umělec nějakou odpověď?

Abych byl upřímný, odpověď nemám. Před 7. říjnem jsem míval určité, pevnější myšlenky a přesvědčení. A po tom se věci změnily; mám pocit, že jsem ztratil schopnost cítit. Vidím věci, vidím zvěrstva, ale necítím je. Vím, že časem se pocity vrátí a já budu schopen rozpoznat, co se děje.

Už více než 70 dní, každý den, několikrát denně, vidím videa a obrázky zavražděných a zraněných dětí, v bombardovaných nemocnicích, pod troskami atd. Nemohu na ně přestat myslet. Začal jsem pátrat na sociálních sítích a snažím se zjistit, co se jim stalo, jejich příběhy, jména. Takže je to pekelná chvíle. Když jste v takové pekelné chvíli, vaše myšlenky o umění a roli umění, poezie nebo psaní nemohou zůstat stejné.

Na začátku genocidy byla chvíle, kdy jsem si myslel, že už nikdy nebudu psát.

V listopadu jsem byl pozván na Festival de Literatura de Bogotá v Kolumbii jako zvláštní host. Bylo to naplánováno ještě před událostmi 7. října. Cítil jsem povinnost tam jet, jako by to byla jakási povinnost; měl jsem pocit, že musím něco udělat. Nebyl jsem v dobrém stavu, abych mohl cestovat. Nebyl jsem na tom emočně dobře, byl jsem ztracený a cesta je velmi dlouhá. Na letišti v Amsterdamu mě zastavili na  kontrolu - obvyklá rasistická procedura. Nebyli moc milí, jak si asi umíte představit. Moc jsem toho nenaspal. A když jsem konečně nastoupil do letadla, zjistil jsem, že jsem ztratil zápisník. Ten byl plný básní pro mou další knihu; napsal jsem do něj spoustu věcí o říjnové válce, všechno o dětech v Gaze. Říkal jsem si, že to je konec. Nějakou dobu jsem nic nepsal. Cítil jsem, že je to jakési znamení; tohle, co se děje spolu s genocidou, která se odehrává.

A co se stalo pak?

Vzal jsem si další zápisník a pomalu jsem do něj začal psát. Snažil jsem se vzpomínat, ale pamatoval jsem si jen velmi málo básní. A v tomto procesu vzpomínání přichází bolest, protože si vzpomínám na věci, které už nemohu napsat. Od začátku listopadu jsem v tomto procesu, kdy se snažím vzpomínat, abych mohl přepsat alespoň některé verše, a také se snažím zapomenout, abych mohl zase žít svůj život.

Je to metafora i pro naše životy, protože i když [Palestinci] chtějí pokračovat jako národ, jako lidé, musíme si vzpomenout, ale také musíme zapomenout. A já nevím, co bychom si měli pamatovat a na co bychom měli zapomenout. Lidé se před médii každý den chovají statečně a silně. Ale Izrael způsobil obrovské škody na našich životech. Kvůli tomuto koloniálnímu projekttrpíme osm desetiletí, ne-li celé století. Je to jako prožít celý život v noční můře.

V minulých rozhovorech jste hovořil o roli básníka jako historika. Můžete mi říct, co to znamená?

O psaní přemýšlím jako o svědectví pro historii. Pokud si jednou v budoucnu někdo přečte mou poezii, myslím si, nebo doufám, že bude schopen říct, kdo je kolonizátor a kdo jsou lidé této země. Literatura to někdy dokáže reflektovat lépe než jakýkoli politický projev.

Je pro mě těžké mluvit o roli umělců nebo spisovatelů v genocidě. Možná jste na chvíli v relativním bezpečí, ale nejste. Nikdo není v bezpečí.

Ve zprávách čtu o takzvaném "konfliktu". Nesouhlasím s termínem konflikt. V Palestině nemáme konflikt, ale osadnický kolonialismus. Izrael je projekt osadnického kolonialismu. Není to boj mezi dvěma národy nebo dvěma sousedy, jak je to vykreslováno v médiích.

Čtete něco, co vám v této době přináší útěchu?

Nejvíce mě zasáhla poselství dětí v Gaze. Zlomily mě a zároveň mi přinášejí útěchu.

Stala se jedna z nejúžasnějších věcí. Objevilo se video s mladou dívkou, jmenuje se Dareen Albayaa. Ona a její bratr byli jediní, kdo z její rodiny v Gaze přežili, i když novináři řekla, že má strýce v Turecku. Novinář se jí zeptal: "Co bys chtěla vzkázat lidem, kteří tě poslouchají, co bys chtěla, aby pro tebe udělali?" Zeptal se jí: "Co bys chtěla říct lidem, kteří tě poslouchají? Dívka odpověděla: "Pokud mě mají rádi, ať mi napíší."

Byl jsem v šoku. Proč by ta dívka chtěla, aby jí někdo psal? Co je to v tomto kontextu za psaní? Proč je to tak důležité? Měla jsem z toho pocit, že psaní je způsob, jak se postavit historii nebo jak čelit nespravedlnostem, které se dějí. Takže poselství dětí jsou nejvíc motivující a také nejbolestivější, že? 

Když jste diváky genocidy a nemůžete ani ničím přispět - mám pocit, že je to v některých ohledech horší. Lidé mají různé reakce. Někteří se přestanou dívat na zprávy. Někteří k tomu přestanou cokoli cítit a nic s tím nedělají. U mě to nefunguje. Samozřejmě, pokud vám jako spisovateli osud ostatních lidí nebo nespravedlnost ve světě není lhostejný, kladu si otázku, co jste vlastně za spisovatele.

To je dobrá otázka, protože velká část vašeho psaní zahrnuje empatii. Mnoho vašich básní se dotýká tématu okupace a místo toho, abyste lidi mytologizoval nebo z nich dělal oběti, vaše postavy působí reálně a mají jakousi tichou důstojnost.

Ano, a myslím si, že je to velmi reprezentativní pro palestinský lid; to je příspěvek lidu k mému psaní. Pozoruji to celý život, už od dětství, a dokonce i teď - sleduji, jak se lidé snaží zachovat si co nejvíce důstojnosti. Lidská důstojnost by měla být zaručena všem a všude. Mělo by to být nezpochybnitelné právo. Ale systémy, ve kterých žijeme, jako je kapitalismus, lidskou důstojnost likvidují.

Vaše básně se často zabývají těžkými tématy, jako je kolonialismus a hrůzy války. Píšete ale také o krásných, i když všedních částech života. Jak se vám daří neztratit se v bezútěšnosti toho všeho?

Navzdory všemu bych měl říct, že vidím spoustu krásy. Nejsem člověk, který by rád chválil svou vlast. Ale Palestina obsahuje spoustu krásy, v přírodě, kultuře, lidech. Také hodně čtu, čtení je pro mě jakýmsi lékem. Spojuje vás s ostatními lidmi a jejich minulostí. Knihovna je archivem lidské duše. Velkou roli hraje i umění, které vás osvobozuje od omezení a krutosti okamžiku.

Je tu samozřejmě také poezie. O své poezii nepřemýšlím jako o aktivismu. Ten dělám mimo ni. Poezie je jako modlitba. Uvnitř modlitby nemůžete dělat aktivismus. Je to spíš duchovní praxe.

Jedním ze skutečných bojů v těchto dobách je neztratit rozum, protože jedním z cílů každého utlačovatelského systému, jako je kolonialismus, je přivést utlačované k šílenství. Je to systém kontroly. Pokud se jim to podaří, pak vás nikdo nebude poslouchat, když začnete křičet. Viděl jsem, jak se to děje lidem kolem mě, takže jsem tím začal být trochu posedlý. Když snáším zvěrstva nebo jsem jejich svědkem, zpochybňuji sám sebe a vzpomenu si na to, a to mě táhne zpátky k rozumu.

Někdy bych si přál přestat psát. Je to neobvyklý život. Vstávám z postele s podivnými věcmi v hlavě a příliš žiji minulostí a příliš cítím budoucnost. Když jste nadhodil otázku, že básník je svého druhu historik, je to pravda: dělám si starosti s historií. Stále se k ní vracím. Napsal jsem báseň o arménské historii; dnes vidím, že my Palestinci něco takového znovu prožíváme. Takže tady vidíte ironii dějin; dějiny se nám vysmívají. Ukazuje nám, že věci, o kterých jsme si mysleli, že jimi lidé v minulosti trpěli - jsou stále před vámi. Říká, že si myslíte, že píšete o minulosti; ve skutečnosti píšete o své budoucnosti.

Svým způsobem vám však historie pomáhá vidět, že všechno a všichni jsou propojeni. To, co se stalo Palestincům, se stalo i Maorům. Jednou z nejcennějších věcí, které jsem v poslední době obdržel, byly vzkazy od Maorů, původních obyvatel takzvaného Nového Zélandu, kteří přeložili výběr z mého díla do maorštiny a vydali ho na počest dne solidarity s Palestinci.

Zdá se, že my lidé stále nechápeme, že jsme všichni propojeni. Každý je někdy "cizincem". Kdykoli se kdokoli z nás může znovu stát cizincem a uprchlíkem.

Vytisknout