Erdogan v Karabachu jedná vůči Putinovi ze silné pozice

9. 10. 2020

Turecko využívá ruských dilemat, aby si přivlastnilo roli na Kavkaze podporou Ázerbájdžánu v náhorněkarabašském konfliktu s Arménií, upozorňuje Fehim Tastekin.

Turecko se staví do pozice zainteresované strany v budoucím procesu urovnání náhorněkarabašského konfliktu mezi Ázerbájdžánem a Arménií, když posunulo rovnováhu sil ve prospěch azerského spojence poskytnutím vojenských poradců, technické pomoci a bojových bezpilotních prostředků.

Když se Ankara snaží uchytit na Kavkaze, chce ovlivňovat možná řešení konfliktu, přičemž tvrdí, že současní zprostředkovatelé - Minská skupina Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), které spolupředsedají Rusko, Francie a USA - nedosáhla od roku 1994 žádného pokroku. Podobně jako azerská vláda Ankara podmiňuje zastavení palby "stažením Arménie z území, která okupuje" a zpochybňuje zásluhy Minské skupiny. Azerský prezident Ilham Alijev 6. října prohlásil, že Turecko "by mělo být součástí procesu vypořádání" v Náhorním Karabachu, zatímco pochválil účinnost tureckých bojových bezpilotních prostředků.

Na základě turecko-azerských vyjádření lze udělat následující závěry ohledně jejich kalkulací v konfliktu.

Cílem Ázerbájdžánu a Turecka je plné vojenské obsazení Náhorního Karabachu, nejen sedmi okolních okupovaných okresů, a to z řady důvodů. Především jde o to, že Rusko na Kavkaze přijalo velmi opatrný přístup, jelikož je zatíženo jinými konflikty v Sýrii, Libyi, na Ukrajině a na Krymu. Spojené státy jsou zaměstnány prezidentskými volbami, zatímco Evropská unie ztratila diplomatickou váhu a Arménie nedokázala sehnat žádoucí podporu mezinárodního společenství.

Nicméně protahované boje mohou Baku a Ankaře přinést nežádoucí vojenské, humanitární, ekonomické a diplomatické náklady a donutit je, aby přehodnotily své postoje. Takže návrat k jednacímu stolu se může stát nevyhnutelným, po několika částečných vítězstvích v jižní části sporného území. Alijev 4. října vyzval Jerevan, aby stanoval časový plán stažení z Náhorního Karabachu a okolních azerských území, čímž představil o něco měkčí podmínky pro zastavení palby než Ankara. Návštěva tureckého ministra zahraničí v Baku 6. října je dalším znamením toho, že dochází k pomalému otevírání diplomatických kanálů.

Hlavním cílem Turecka, které se tváří, že mu nezáleží na nákladech, je vlomit se do mocenské rovnice na Kavkaze, navíc k získání ústupků od Ruska v syrském a libyjském konfliktu. Ankara se možná snaží plně zdiskreditovat Minskou skupinu a nahradit ji novou platformou, kterou by řídila spolu s Moskvou.

Pokud jde o Rusy, ti by se měli cítit tak, že ztratily veškeré schopnosti a možnosti intervence a souhlasit se sdílením vlivu s Turky v regionu, kde dominovali po dvě století. Význam tureckého návratu na Kavkaz překračuje hranice náhorněkarabašské otázky a evokuje 90. léta, kdy Ankara po kolapsu SSSR projevovala živý zájem o čečenskou válku a Kavkaz obecně. Transfer militantů ze Sýrie do Ázerbajdžánu zřejmě vyvolal takové obavy. Šéf ruského zahraničního zpravodajství 6. října varoval, že by se region mohl stát "novým odrazovým můstkem mezinárodních teroristických organizací, odkud mohou militanti později vstoupit do států sousedících s Ázerbájdžánem a Arménií, včetně do Ruska." Jeho vyjádření naznačuje, že Moskva již vyhodnocuje přímá rizika pro vlastní území.

Přesto řada faktorů naznačuje, že Putin by mohl být nucen hledat kompromis s Erdoganem.

Za prvé, Rusko nemůže ignorovat riziko války, která by se přelila do Arménie. V takovém případě by Jerevan nepochybně aktivoval svou alianci s Moskvou. Bělorusko, jediný člen šestičlenné aliance s významnější vojenskou mocí kromě Ruska, je už zaměstnáno domácími nepokoji.

Pokud jsou střety omezeny na Náhorní Karabach, Rusko může hrát roli velkého bratra, aniž by skutečně zasáhlo. Pokud by konflikt zasáhl Arménii a azerská města mimo linii kontaktu, válka by mohla vtáhnout Turecko. Ve výsledku by se krize mohla rozrůst v problém týkající se NATO, což by pro Rusko představovalo další černý scénář.

Navíc se zdá, že Ankara je povzbuzována dojmem, že od sovětských časů došlo k úpadku ruské kapacity tento region kontrolovat. Zapojení Turecka na straně Ázerbájdžánu omezuje ruský vliv na Baku. Vazby Moskvy s Jerevanem jsou mezitím zatíženy nedůvěrou od dob arménské "sametové revoluce" v roce 2018, která přivedla do prezidentského křesla Nikolu Pašinjana. Navzdory touze vymanit Arménii z ruského vlivu měl Pašinjan od počátku konfliktu řadu telefonátů s Putinem, čímž uznal potřebu ruské ochrany. Vyjádřil důvěru v to, že Rusko splní "smluvní závazky", pokud bude třeba, zatímco vyjádřil připravenost k "oboustranným ústupkům", pokud jde o Ázerbájdžán. Zdá se však, že Baku netrpí podobným pocitem, že je zahnáno do kouta, což Moskvě komplikuje snahy vstoupit do řešení konfliktu.

V neposlední řadě musí Putin vzít v úvahu rozsáhlé obchodní zájmy ruských energetických gigantů Gazpromu, Transněfti a Lukoilu v Ázerbájdžánu.

Všechny tyto faktory tlačí Putina k tomu, aby si počínal opatrně, zatímco posilují Erdogana.

Rusko lapené ve složité mocenské rovnici a znepokojené snahou Turecka získat roli na Kavkaze nakonec oživilo kontakty s Minskou skupinou a signalizovalo, že váhá ohledně alternativního bilaterálního formátu s Tureckem.

Putin se tímto způsobem navíc ještě snaží opět sblížit se Západem.

Je Putin ochoten vrátit se k situaci před rokem 2008? Může považovat zapojení Západu na Kavkaze za menší zlo, než otevření prostoru pro turecké ambice?

Pokud nedokáže Moskva přesvědčit Baku k uzavření příměří, mohlo by otevřít dveře scénářům, jichž se obává. Alternativně by překonání mrtvého bodu mohlo být snadnější, pokud by Alijev mohl vyprávět svým poddaným příběh o úspěchu a ukázat, že status quo se změnil, i kdyby jen zčásti.

Aby toho Putin dosáhl, musel by přinejmenším částečně zklamat Arménii.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
3480

Diskuse

Obsah vydání | 13. 10. 2020