Monitor Jana Paula: Nemůžeš hrát? Jdi česat jablka! Aneb drobné pojednání o jistotách člověka

8. 10. 2020 / Jan Paul

čas čtení 5 minut

Společnost je rozdělená dlouho, teď se ovšem rozdělila ještě víc, a jak jinak než názory na to, co by mělo nebo nemělo být učiněno v souvislosti s pandemií Covid 19. Kvůli šedesáti nakaženým na jaře tohoto roku vláda ochromila ekonomický život země, což je nyní v kontextu se současnou situací absurdní. K ničemu to kromě hrstky zkušeností nebylo, neboť zanedlouho vláda všechna restriktivní opatření zrušila, a nechala nákaze volný průchod. Co čekala, že se stane? Nějakým zázrakem virus zmizí? Je tu zpět, a s ještě větší silou.

Toto je nyní každému jasné, jasné není, co bude dál, a to vyvolává další strach. Jedni říkají, pusťte to, druzí naopak zpřísnit! Ponechme stranou nejrůznější konspirační bláboly o tom, že Covid 19 je zcela neškodný druh chřipky, nebo že byl do světa záměrně importován ze zištných důvodů mocných. Ponechme stranou nejrůznější amatérské reakce lékařských kapacit z jiných oborů, a sebe reklamní názory celebrit, které zvládli nákazu bez velkých potíží. To všechno se může stát, a také stává, ovšem okolnost lehkého průběhu nemoci jak víme, není pro všechny v ničem závazná.

  

Dobře si vzpomínám, jaké zprávy přinášela média na konci minulého roku z čínského Wuchanu, a jaké záběry jsme viděli z italských nemocnic na začátku roku nového, můžeme se divit, že část společnosti zachvátil strach? Ale ani strach není velkým tématem této tzv. krize, jak se to snaží mnozí nafouknout, neboť strach je zcela přirozenou reakcí člověka na něco, co nezná, a to je naprosto v pořádku. Problém je intenzita strachu, jeho rozměr. Někteří se logicky bojí o své zdraví, jiní o své jistoty, a to je téma, které mě zajímá v souvislosti s pandemií nejvíc, neboť se dotýká nejen kultury jako takové.

Dnešní člověk je totiž skálopevně přesvědčený o tom, že to, čemu se věnuje, bude provozovat až do konce života, a v tomto přesvědčení spatřuje neochvějnou jistotu. Ostatně je v ní utvrzován výchovou, společenským klimatem, i světskou mocí. A musí v ní být utvrzován, aby tento svět fungoval tak, jak funguje. Funguje ovšem dobře? To už celkem nikoho nezajímá, protože hesla o trvale udržitelném rozvoji jsou velmi sugestivní. Otázky po tom, jestli náhodou systém nefunguje tak trochu setrvačně a samoúčelně s orientací především na byznys, jsou raději upozaďovány, neboť světská moc nepotřebuje mít konzumenta nejistého.

V mentálním prostoru současného člověka není místo pro nejistotu, pro vědomí, že by něco mohlo být jinak, než jak je. A právě na to ukázkově upozorňuje současná pandemie. Lidé si příliš zvykli na jistoty, a nedovedou si představit, že by nemohli vykonávat to, co dělají. Historie je ovšem plná příkladů, kdy lidé takovou realitu přijali. Vzpomeňme tisíců vystěhovalců z Evropy do USA na přelomu minulého století, nebo jen emigraci z ČSSR do západní Evropy v šedesátých letech minulého. Ti všichni začínali nový život jinak, a většina brala radostně jakoukoliv práci, i nekvalifikovanou.

Lidé si myslí, že mají záruku na všechno, co právě dělají, a jakákoliv omezení chápou jako křivdu, a požadují náhrady. A světská moc jim je samozřejmě slibuje i za cenu obrovského zadlužení, protože potřebuje voliče. Je to zase jen směnný obchod. Naříká dnes kde kdo, od umělců po podnikatele, ale až na výjimky nikde neslyším, že každá činnost člověka je zcela logicky spojená s nějakou mírou rizika. Dnešní zhýčkaný člověk ale nechce nést riziko za nic, natož za to, čemu se věnuje. Přitom právě riziko bylo kdysi v činnosti lidí naprostou samozřejmostí. Odříkání, či snad dokonce pokora, nepatří k výbavě dnešního člověka.

Nechci poučovat o tom, že riziko je přirozenou součástí kapitalistického systému, jde mi o pochopení rizika jako součásti života. Riziko člověk podstupuje, byť proti své vůli, třeba už tím, že se narodí. Lidé nechápou, že jednoho dne se může všechno zhroutit, že může přijít doba, kdy umělci půjdou pěstovat zeleninu. Nikomu to nepřeji, sám si nyní kálím do vlastního hnízda, ale není dobré se příliš držet představy, že to, co mám, je na věky. I kdyby byl Covid 19 jen nachlazení, nebo blud, ještě to neznamená, že lidé mají na všechno celoživotní záruku. Nikdo jim ji nedá. Chybí nám zkušenost s drsností života, tak, jak ji měli naši předkové. Naše civilizace se rozmazlila, a tohle Covid 19 ukazuje přesně.

 

0
Vytisknout
5810

Diskuse

Obsah vydání | 13. 10. 2020