Divide et impera

2. 11. 2020

čas čtení 4 minuty
Vyvoláte-li mezi svými protivníky rozepře a rozbroje, oslabíte je.

Divide et Impera, říkával už Julius Caesar.

Když dokážete, aby byli nejednotní, porazíte je o to snáz. To není žádný nový objev. Pamatujete si třeba na staré české pověsti pověsti o Svatoplukovi a třech prutech? Ne? Škoda, protože právě o tomhle se tam píše. Vypráví o ní František Palacký ve svých Dějinách národu českého.

To bylo tak. Kníže Svatopluk měl kromě starostí se správou Velkomoravské říše ne jednoho, ne dva, ale rovnou tři dědice - tři syny. A když umíral, každému z nich dal díl svého panství, přičemž jim připomínal, aby drželi spolu. A aby to pochopili a aby si to zapamatovali, rozhodl se jim to předvést názorně, píše Petr Nutil.

 

Takže Svatopluk dal svým synům svázané tři pruty a vyzval je, aby je zlomili. Ani jednomu z nich – ačkoli to nebyli žádné trasořitkové - se to nepovedlo. Potom jim dal každému po jednom prutu – a světe div se - praskly hned, ani k tomu nebylo potřeba nějaké obzvláštní námahy. K tomu jim Svatopluk řekl : „Zůstanete-li svorni a v lásce, nerozlučitelní, nepřátelé vás nebudou moci porazit a podřídit. Povstane-li mezi vámi svár a řevnivost a rozdělíte-li se ve tři vlády, nepodléhajíce prvému bratrovi, zahubíte se navzájem a sousedními nepřáteli budete zcela zničeni!“

Chlapci ale držet pospolu dlouho nevydrželi. Rozhádali se, začali spolu válčit a velká otcova říše se nakonec rozpadla.

Tuhle zaprášenou historku nevyprávím jen tak zbůhdarma, samozřejmě.

Souvisí třeba s tím, jak taky může působit moderní propaganda v informační válce. Ne nutně tak, aby nás o něčem přesvědčila. Ale třeba tak, že nás – naši zemi a společnost – bude vnitřně rozkládat.

Pomalu a vytrvale. Rozdělovat na nesmiřitelné odpůrce. Štěpit. A štvát lidi proti sobě.

Co je výsledkem?

Oslabená, vnitřně rozhádaná společnost, která už se zaboha nedokáže shodnout ani na tom, co máme všichni společné, která spolu nedokáže mluvit, naslouchat si.

Která si nadevšecko bude spíš cenit potlesku zastánců stejného názoru, a mnohem víc, než odvahy o poctivou diskuzi s lidmi, kteří vidí věci jinak. Která bude plná vyhraněných fanoušků toho kterého tábora, kteří ale nebudou ani zdaleka ochotni nastavit svou vlastní kůži a nedejbože riskovat v zájmu celku.


Co tím vším chci ale říct?

Asi nic tak banálního, jako že bychom měli hledat to, co nás spojuje. Spíš to, že by bylo fajn vyjít s tou naší vlastní kůží na trh. Uvědomit si, že já – vy – každý z nás – je spoluautorem a spolupachatelem toho, čemu se říká svět. A tak si říkám, že když bychom si někde hluboko v sobě přiznali spoluzodpovědnost právě za tohle – mohlo by nám tu být líp.

Mohli bychom třeba začít jednat trošku víc racionálně – a začít třeba s poznáním, že racionalita znamená vyhýbání se systémovému krachu. Právě tohle mimochodem chápu jako hlavní poselství oné pověsti o Svatoplukovi. Obětovat vlastní blaho – nebo aspoň nějaký jeho kousek a dopustit se něčeho tak nesnadného jako je tolerance – to je v zájmu všech nejen aktem odvahy, ale i prozíravosti.

A to platí hlavně proto, že nejsme jen tak nějaké izolované ostrovy, ale že žijeme nejen ve svých rodinách, ale i ve společnosti a v nějakém ekosystému a existence právě těchhle širších souvislostí je něčím, co nás samotné přesahuje.

Kde jsme ale my právě teď?

Kdo nás rozděluje a proč?


Co je za tím vším?

To jsou otázky, které stojí za to si pokládat.

0
Vytisknout
10085

Diskuse

Obsah vydání | 6. 11. 2020