Je nezbytné destigmatizovat psychické problémy

26. 3. 2021 / Fabiano Golgo

čas čtení 14 minut

Bulvární diskuse kolem rozhovoru Oprah Winfreyové s princem Harrym a Meghan Markle zakryla důležitější otázku duševního zdraví, a to nejen kvůli sebevražedným myšlenkám vévodkyně, ale proto, ironicky, že tohle je téma kampaně, kterou vede tento královský manželský pár, zčásti kvůli známým problémům zesnulé princezny Diany s bulimií a depresí, ale také proto, že duševní poruchy královské rodiny byly v minulosti řešeny utajováním a vyvoláváním hanby. Princezna Alice z Battenbergu, tchyně královny Alžběty, trpěla schizofrenií a v pozdějším věku se dokonce stala jeptiškou. Královniny sestřenice, Katherine a Nerissa Bowes-Lyon, měly vážné psychické problémy, když vyrůstaly, a proto byly r. 1941 tajně uvězněny v Royal Earlswood Asylum for Mental Defectives. Princezna Margaret musela skrývat depresi poté, co byl potlačen její milostný poměr  podle přání  monarchie neboli „firmy“, jak jí říkají Harry a Meghan.


Problémy duševního zdraví jsou stále tabu. Nejen pro příbuzné, ale zejména pro ty, kteří psychickými problémy trpí. Ve společnosti, která si cení sebeovládání a přizpůsobování se veřejností přijatelnému chování. Lidé, kteří nepasují do kategorie očividně osob psychicky narušených (kdy je člověk v neustálém stavu rozpojení s realitou), své utrpení obvykle utajují, nebo ho sami ani sami nedokážou identifikovat. Málokdy odhalí svou situaci svým zaměstnavatelům, členům rodiny nebo kolegům a přístup k odborníkům na duševní zdraví je stále luxus.

Bylo mi pouhých 18 let, když moje nevlastní matka, která byla součástí mého života od mých 7 let, najednou bez jakéhokoli předchozího náznaku vstoupila do obývacího pokoje s hromadou papírů a oznámila, že našla řešení pro hyperinflaci výmarské úrovně, kterou v té době, na konci osmdesátých let, Brazílie trpěla.  Můj otec, daňový právník a ekonom, byl  ministrem financí našeho federálního státu požádán, aby se pokusil vytvořit mechanismus, který by pomohl bojovat s každodenním zvyšováním cen v supermarketech. Otec trávil dlouhé hodiny s matematiky, s ekonomy, se sociálními inženýry a s politiky, kteří se snažili najít z tohoto chaosu  cestu ven  (nikdy se jim to nepodařilo). Pravděpodobně částečně v důsledku toho, že byla svědkem tohoto nesnesitelného úkolu, který zaměstnával mozek mého otce na plný úvazek, došlo k tajnému emocionálnímu a psychologickému zhroucení mé nevlastní matky. Do obývacího pokoje tehdy nevstoupila moje nevlastní matka, německo-francouzsko-anglická překladatelka, ale jiná žena. Její gestikulace, tón hlasu a dokonce i výrazy obličeje patřily někomu jinému, koho  jsem nikdy předtím nepotkal.

Její návrhy napsané na těch papírech neobsahovaly nic, co by dávalo smysl. Můj otec a já jsme se na ni nechápavě dívali, přičemž  první, kdo si uvědomil, co se děje, byla naše uklízečka. Ta se na mě tichým hlasem, aby ji moje macecha neslyšela, obrátila se slovy: „Ona prožívá schizofrenní záchvat“. My jsme ovšem nevěnovali pozornost tomu, co říkala, co přece mohla vědět negramotná mladá žena z nižších tříd? Můj otec nevlastní matku  uklidnil a šli do své ložnice.

Následujícího dne, když jsem dorazil na právnickou fakultu, kde jsem dva roky studoval, než jsem utekl do Spojených států studovat žurnalistiku (a uniknout z té znepokojivé situace se svou macechou), byla v kuchyni má nevlastní matka úplně nahá. Uklízečka mě zastavila u vchodu do domu a znovu mě varovala: „Ona má zase schizofrenní epizodu.“ „Epizoda?“ pomyslel jsem si ... Kde se to slovo naučila? Sotva byla schopna se vyjadřovat i jen jednoduchými slovy.
 
Zavolal jsem tátovi, který přišel domů a nedokázal přesvědčit svou ženu, aby se oblékla, a to ani, když šla ven do bazénu, který byl viditelný z druhého patra  domů sousedů. Byl jsem příliš mladý na to, abych zvládl tak chaotickou situaci, a tak jsem se té noci schoval v matčině bytě. V takových případech je postižena nejen nemocná osoba, ale i všichni kolem.

Spirála podivných epizod pokračovala, jako například koupě 16 lamp najednou, náhlé vtrhnutí mé nevlastní matky na schůzku mezi guvernérem a mým otcem, kdy jim má nevlastní matka začala tvrdit, že jí z UFO dali  informace,  jak ekonomiku zachránit, či epizodou, kdy má nevlastní matka přišla do mého pokoje ve tři hodiny ráno a chtěla mluvit o Ježíši Kristu (i když jsme byli všichni agnostici a ateisté).

Po celém týdnu podivných činů byla  povolána z jiné části země sestra mé nevlastní matky, aby se přišla podívat, co se děje. Když vstoupila do domu, uklízečka jí to řekla na rovinu: „Paní Golgová trpí schizofrenií. Myslím, že je to kvůli traumatu po porodu.“ Co? Všichni se divili, kde Maria na ta slova přišla. Duševní zdraví přece nebylo tématem populární kultury ani médií. Všichni jsme chápali schizofrenii a další takovou terminologii jako něco ze světa lidí, jako jsou ti ve filmu Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem, což znamená ze světa šílenců, lidí neschopných žít mezi námi normálními.

Moje macecha vyšla a setkala se se svou sestrou. Neměla na sobě nic jiného než jen norkový kabát. Všichni předstírali, že je všechno normální, posadili se a několik minut si povídali. Netrvalo dlouho, než švagrová mého otce vynesla verdikt: Zešílela! To bylo jediné slovo, které jsme v té době znali.

Bya přivolán lékař a poté sanitka z psychiatrické léčebny a po nějaké byrokracii byla má nevlastní matka přijata na to, co nakonec bylo tříměsíční léčbou ... schizofrenie, pravděpodobně vyvolané porodem mé sestry, o půl roku dříve. Má nevlastní matka tou dobou vypadala ztraumatizována, chovala se trochu katatonicky, a to pokračovalo po dobu několika týdnů po porodu. Měla potíže s kojením a ani se řádně nedokázala starat o své dítě. Ale s pomocí chůvy, tchyně a uklízečky to nebylo příliš nápadné. Zjevně trpěla poporodním šokem a toto trauma vyvolalo něco, k čemu už měla sklony, totiž  stav schizofrenie.  
 
Schizofrenie je komplikovaná choroba, protože se projevuje mnoha různými způsoby a s různou úrovní intenzity nebo  přetrvávání. Moje macecha měla během následujících 30 let jen tři další krátké epizody. Internace nebyla nutná a do její každodenní stravy se přidávaly nějaké pilulky.

Od té doby, co se jí to stalo, se však celý incident stal tabu. Můj otec předstíral, že se to nikdy nestalo, mé sestře se o tom vůbec nikdy neřeklo  a příbuzní se o tom zmiňovali jen za našimi zády.

Tato poučná zkušenost mi nicméně otevřela oči ohledně existence mírnějších, méně vnímatelných duševních poruch, které mohou bez varování často postihnout mnohé z nás. Z tohoto důvodu jsem si asi před deseti lety uvědomil, že celá řada mých veřejných útoků proti všem možným lidem prostřednictvím mých článků byla ve skutečnosti důsledkem bipolárního stavu. Byl jsem vystaven bipolaritě prostřednictvím spolubydlícího v New Yorku, který si byl vědom svého problému a vždycky mi vysvětlil své excesy poté, co vyšel ze svých  „záchvatů“. Tak jsem se vrátil do Brazílie na léčení.

Psychiatr mi po  měsíci vyšetřování diagnostikoval intermitentní výbušný syndrom, variantu bipolarity. Zjevně jsem nikdy neměl depresi, ale často jsem začínal být maniakální. A tento stav mě vedl k výbušným útokům proti komukoli a všem kolem mě.

Léčba nebyla pomocí pilulek, ale prostřednictvím uvědomění si sebe sama. Musel jsem se naučit identifikovat, kdy se epizoda blíží nebo kdy právě probíhá. Tato schopnost vyžaduje velkou pozornost vůči určitým nuancím myšlení a emocí. Poznat to neznamená, že se té epizodě mohu vyhnout, ale alespoň mohu varovat ty, kteří jsou terčem mého neopodstatněného vzteku, že je to všechno chemická nerovnováha ve struktuře mého mozku. Problém je v tom, že většina lidí, kteří jsou konfrontováni s informacemi, že váš mozek má fyzický problém, zapomíná, že zbytek mozku může fungovat normálně a také funguje.
 
Zajímal jsem se o to, abych byl o své situaci dobře informován, a tak jsem začal aplikovat své vzdělání antropologa k hledání a studiu lidí, kteří trpí bipolaritou. Po dobu šesti let jsem sledoval a pozoroval třiadvacet  osob s různou úrovní závažnosti bipolarity a pět osob se schizofrenií. Dokonce jsem půl roku sdílel byt se schizofrenikem. Bohužel mám na čele v důsledku jednoho z jeho nočních útoků dvě jizvy.

To, co z toho všechno vzniklo, kromě mého vlastního chápání mé vlastní duševní poruchy a mého upřímného přístupu k tématu, a mé snahy pomoci prolomit rozbít stigma a odstranit a nevědomost, které toto téma zastiňuje, je film Mirror Mirror, který je na YouTube:



Shromáždil jsem  všechny své záznamy o bipolárních případech a zpracoval je do divadelní hry, která měla být součástí uměleckého festivalu v Manchesteru. Stalo se to, když byl můj známý, který žije v Oxfordu, vybrán jako jeden z kurátorů tohoto festivalu. Věděl, že jsem jako mladík napsal řadu scénářů, a proto mě vyzval, abych obnovil tuto práci a a přinesl na jeho festival něco nového.

Dal jsem to dohromady se svými dalšími odbornými znalostmi - výzkumem heterosexuality - a smíchal jsem je s bipolaritou. Vytvořil jsem pak hru o dvaatřicetiletém bývalém aspirujícím boxerovi z anglického města Stoke-on-Trent, bývalého města těžby uhlí, kde žijí především proletáři. Můj hrdina  prožívá svou potřebu komunikace v osamělosti svého malého bytu a využívá ke sdílení svých monologů a bipolárních excesů internetu. Když se však ukázalo, že pandemie povede k uzavření divadel a festival bude odložen na neurčito, rozhodli jsme se z toho udělat film.

Prostřednictvím internetu a  videokonferencí jsme strávili tři měsíce zkoušením a natáčením. Každý milimetr toho, co se objeví na obrazovce, byl pečlivě navržen, od úhlů kamery až po osvětlení, barvy stěn nebo podcasty hrající v pozadí. Chtěl jsem vytvořit dílo, které by dokázalo realisticky ukázat život, dílo inspirované surovostí dokumentárních filmů z reálného života, jako je série 7Up od Michaela Apteda nebo americké průkopnické série Grey Gardens, i když se jedná o fikci - protože věty a scény, které se ve filmu dějí, se skutečně odehrály v reálném životě některých lidí, které jsem zkoumal. Místo vytváření fiktivních situací jsem své záznamy převedl do filmového jazyka, přičemž jsem zachoval pocit nekvalitního internetového streamování, dokonce jsem uměle přidal zrnité obrazy nebo okamžiky, kdy  se obraz zasekne, takže divák má možnost stát se být jedním z anonymních a tichých pozorovatelů, kteří sledují postavu Anthonyho, jak ve svém malém bytě prochází svými psychickými boji.

Rozhodl jsem se použít někoho se silným místním anglickým regionálním přízvukem. To v důsledku mé tajné obliby sledování anglického televizního seriálu  Coronation Street v 70. letech. Tato nejstarší ze všech telenovel v Británii byla prvním televizním dramatickým seriálem, který zobrazoval britské nižší třídy. Autorem scénáře je Tony Warren, revoluční homosexuální autor, jehož těsná interakce s jeho  staršími příbuznými vedla k atraktivním příběhům, které upoutaly pozornost i srdce Britů, takže pokračovaly dlouhá léta daleko nad rámec původních 13 epizod. Seriál se vysílá dodnes, po dobu celých šedesáti let. Toto dělnické prostředí mě láká, protože je tak odlišné od vyšší třídy, v níž jsem byl vychován.  A špinavý kýčovitý styl domů a bytů z té doby je v ostrém  kontrastu s futuristickým geometrickým stylem inspirovaným Oscarem-Niemeyerem, který převládá v bohatších domech v Brazílii.

Se vším tím a s mým oblíbeným filmem Trainspotting na mysli jsem napsal, zrežíroval a a sestřihal tento film, jehož cílem je prostřednictvím komedie upozornit veřejnost na  soukromý život člověka, který trpí bipolaritou.
 
Je to  můj příspěvek k destigmatizaci problematiky duševních poruch, něčeho, čím trpí v určité chvíli svého života velké procento z nás.

Mimochodem, uklízečka identifikovala problém mé macechy, protože v její kulturní oblasti se o duševních problémech mluví otevřeně, protože chudí lidé mají méně důvodů k udržování falešného obrazu, spíše hledají pomoc u ostatních. Uklízečka měla sestru, která měla přesně stejný problém jako moje macecha.

Pokud trpíte zvláštními změnami v chování nebo v emocích, není hanba vyhledat pomoc.

K tomu:

1
Vytisknout
6346

Diskuse

Obsah vydání | 6. 4. 2021