Tragický skon Petra Kellnera aneb Ding Dong the Wizard is Gone

29. 3. 2021 / Daniel Veselý

čas čtení 5 minut

Kdykoliv zemře vlivný politik či byznysman, nekrology zpravidla překypují superlativy a kýčovitými frázemi o tom, jak dobrým a láskyplným člověkem ten či onen dareba byl. Avšak co se kontroverzních a mocných osob týče, v jejich případě úsloví „o mrtvém jen v dobrém“ jednoduše neplatí. A když zahyne někdo, kdo má na svědomí četné lidské tragédie, neplatí to dvojnásob.

Petr Kellner byl výrazným představitelem českého devadesátkového kapitalismu či tuzemské mutace thatcherismu, chcete-li – realizované jejím otcem zakladatelem Václavem Klausem seniorem a jeho povolnými kumpány. Petr Kellner by se nikdy nestal miliardářským „self-made manem“, kdyby tito výtečníci v české kotlině nevytvořili rozsáhlé korupční klima jdoucí na ruku sobeckým a bezskrupulózním individuím. A záplava kondolencí, v nichž česká politická třída, včetně sociálně-demokratického vicepremiéra, vyzvedává domnělé kvality a obchodní úspěchy tragicky zesnulého oligarchy, signalizuje, že jsme se s dědictvím gangsterského kapitalismu nikdy nevyrovnali.

Totéž platí i pro sdělovací prostředky, kde jednoznačně převažuje pozitivní hodnocení kontroverzního podnikatele. Kupříkladu titulní strana ihned.cz hlásá: „Prostě nám zavolal. U vzniku firmy, která vyvíjí lék na rakovinu, byl Kellnerův telefonát vědcům.“ Narážíme na aluze na Tomáše Baťu a Steva Jobse, jako by snad skonal kdovíjaký vizionář. Ani reportérka liberálního Deníku N Eliška Hradílková Bártová, držíc se nesmyslné zásady „o mrtvých jen v dobrém“, neskrblí superlativy na Kellnerovu adresu, aniž by se byť jedním slůvkem zmínila o jeho skandálním exekučním byznysu.

Petr Kellner legitimizoval dobro českého kapitalismu v očích intelektuálních elit svou charitativní činností, a představuje tak protipól Viktora Koženého, jak v jedné facebookové diskusi trefně konstatuje Pavel Veleman. Napadá mne ještě jedna analogie: zatímco exprezident Václav Havel propůjčil tuzemskému kapitalismu lidskou tvář a holubičí mimikry – aby kriticky poukazoval pouze na jeho nepřehlédnutelné excesy – Václav Klaus senior a spol. symbolizují odvrácenou tvář thatcherovského experimentu v Čechách.

Veleman ve své úvaze rozbíjí naivní devatesátkové představy o tvrdě makajících miliardářích, jimž dlouhá léta poskytovali bianko šek prominentní komentátoři, příkladně Lenka Zlámalová, jež se rozplývá nad Kellnerovou noblesou a důrazem na výkon a osobní zodpovědnost. Kellner však navzdory této mytologii zbohatl na vytunelování investičního fondu, přičemž jeho chování vykazovalo znaky mafiánského jednání: veřejnost neměla dostatek informací o jeho firmě ani o zákulisních jednáních, což lze klasifikovat jako neskutečné pokrytectví vůči společnosti. Zesnulý miliardář zůstal hodnotově skryt v laciné pravicové ideologii a sázel na osvědčené oligarchické a normalizační postupy, tedy na klientelismus, zaštítění se mocenskou věrchuškou a na schopnost přizpůsobit se vrtochům totalitních vládců. Tolik Pavel Veleman.

Patrně nejdrastičtější Kellnerovo dědictví spočívá v tisících bezejmenných tragédiích, které semlel Kellnerův exekuční byznys, jehož kola se zadřela teprve loni na jaře.

Podle senátora Václava Lásky nebyl Kellnerův byznys s půjčkami v rámci Home Creditu (HC) založen na normálních úrocích, ale na sankcích. Každé, byť sebemenší porušení smlouvy, bylo v nejhorších časech podnikání HC tvrdě pokutováno. Fígl tkvěl jednak v tom, že smlouvy byly natolik složité, že jim často nerozuměli ani advokáti, natož běžný smrtelník, a jednak v tom, že obsahovaly tzv. rozhodčí doložku. Jedná se o dohodu, kdy spory mezi dlužníky a Home Creditem nerozhodoval soud, ale osoba, již si zvolil HC. A rozhodčí šel přirozeně na ruku HC. Výsledkem této praxe byly astronomické pokuty za promeškané splátky, které v některých případech vedly k exekuční likvidaci: někomu se rozpadla rodina, druhý skončil jako bezdomovec a třetí si sáhl na život, jak konstatuje Láska.

Home Credit tuto kontroverzní praxi prováděl dlouhá léta, a to navzdory výroku Nejvyššího soudu z května roku 2011, podle nějž jsou rozhodčí nálezy, u nichž není předem transparentně vybrán soudce, považovány za „absolutně neplatné“. Kellnerův šokující byznys s půjčkami se uplatnil i za hranicemi České republiky, třeba v Číně, kde si HC vysloužil nelichotivou přezdívku „král lichvářů“.

Bylo by samozřejmě cynické a velmi pohodlné bouchat šampaňské nad mrtvolou nejbohatšího Čecha; avšak chovám jisté pochybnosti, že se v Kellnerových nekrolozích budou připomínat oběti jeho mafiánského podnikání či kontroverzní okolnosti, díky nimž oligarcha tak pohádkově zbohatl. Spousta privilegovaných novinářů by si totiž musela sáhnout hluboko do svědomí, a navíc by opět vyšlo najevo, jak zločinný a zkorumpovaný systém tu po sametové revoluci zapustil kořeny.

 

 

 

PPF
4
Vytisknout
17759

Diskuse

Obsah vydání | 6. 4. 2021