Jako „velikonoční akt“ se nakonec stal pozemský konec Ježíšova života kýženým poselstvím jen věroučně

1. 4. 2021 / Miloš Dokulil

čas čtení 7 minut


Ne že bychom si nutně uvědomovali, jak někdy snadno činíme si klišé nejen z vlastního života, ale ze života obecně. A že se vesměs za jeho „zarámování“ musí nějak platit. Aniž to musí být hned vidět. Jedinečnost zrodu náročnějších forem života (včetně ovšem i toho lidského) začala být v té složitosti vidět teprve až ve druhé půli 20. století. (Jen si představme, jak bylo vůbec možné, že jsme se narodili a potom žili zrovna my! Co všechno a jak tomu muselo předcházet. A že ty dispozice k žití nemusely být optimální, anebo mohly být dodatečně něčím ohroženy, dokonce třeba natrvalo. I když se několik posledních tisíciletí v lidstvu zafixovala taky představa o možnosti posmrtného života.)

Když v antickém světě konečně vznikly složitější státní útvary, poměrně rychle se v těch společnostech etabloval patriarchát (se služebným postavením žen) a v návaznosti na to taky otroctví (neboť „další ruce“ mohly vytvářet hodnoty navíc; takže ani zajatci z bojových střetnutí už nebyli zabíjeni, ale stali se jen bezprávnou „pracovní silou“; píše o tom mj. také první dochovaný starobabylonský zákoník Chammurapiho). Kupodivu sociálně-právní postavení otroků v židovské společnosti bylo lepší než v jiných zemích. (A rovněž další „kupodivu“: otroci fyzicky a právně existovali ještě v Americe 19. století a uplatnění otroctví zastřenými formami lze v autoritativních státech realizovat dodnes.) Být osobně svobodným občanem bez solidnějšího majetkového zázemí se nikdy moc od statutu otroctví nelišilo. Takto ovšem chyběla osobně přijatelná protiváha vůči pozemskému klopotnému životu bez útěšné perspektivy.

Kdyby bývali měli Ježíšovi učedníci a on sám, dokud ještě žil, větší ohlas v tehdejší židovské společnosti, zůstala by v takovém prostředí o nich jistě onačejší zmínka. A oni sami by zřejmě stáli výše na tehdejším společenském žebříčku, aby mlčet o nich nebylo vůbec v jejich okolí možné. Navíc, pokud bylo evidentní, že se lidé kolem Ježíše a on sám míní od svého životního prostředí nějak kriticky lišit, museli taky mít možnost nerušeně se stýkat se svým okolím. Hned o Ježíšovi a jeho učednících není přijatelně historicky známo dočista nic. Vztahuje se to rovněž na lidi kolem apoštola Petra, kteří tehdy, kdyby něčím výrazněji vynikali, dostali by se do lidské paměti adresněji než jen nějakým jednoslovným jménem bez bližšího určení (až na konkrétněji apoštolem Pavlem uvedeného Jakuba, a to jako „Ježíšova bratra“). Pokud se v sirotčí početně nevýznamné družině Petrově stále udržovaly židovské ceremonie (včetně obřízky), o nějakých kritických názorech z doby ještě Ježíšova působení nemusela ani být dost stabilní povědomost. Vždyť tu stále přežíval především ten hrozný šok z Ježíšovy smrtí. Nebylo kde výrazněji artikulovat, že po Ježíšovi tu přece zůstávalo jisté ideové dědictví, které by se mělo uchovat a dále rozvíjet. Stále ovšem s nemalým rizikem být ukamenován.

Vypadá potom jako nemalý zázrak, že výchozí náhodnou shodou okolností ta skromná tradice, odvolávající se na Ježíše, nejenže v extrémně skromných poměrech existovala dál, ale jedinečnou posilou o řecky tlumočenou naději opírající se o židovské proroky měla tu „najednou“ nečekaně sugestivní dar: mesiášsky formulovaný příslib „Krista“! Přitom ten výchozí vzdělanec a zřejmě movitý občan mezi „sirotky“ zůstal nakonec jmenovitě neznám. Ale jím nečekaně odkryté „starozákonní“ poselství (už jako „ježíšovsky pečetěné“) bylo takto nově objeveno a dostalo se „jaksi“ navenek. (Možná i prostřednictvím toho „intelektuála“ s jazykově řeckými impulsy; vždyť i Saul z Tarsu – jako nejdřív farizej a pronásledovatel Ježíšových stoupenců – u Damašku zcela jednoznačně zažil jedinečné zjevení Kristovo, jemuž okamžitě porozuměl, a stal se jeho apoštolem.) Nejen „na vlastní kůži“ apoštol Pavel pochopil, že mezi židy není snadné nacházet vstřícné uši; pro ne-židy byla navíc brzdou Petrem stále vymáhaná obřízka jako výraz smluvního vztahu k Ježíšovu dědictví. Když se Pavlovi podařilo dosáhnout u Petra souhlasu s obřadem křtu pro pohany, nepřehlédnutelně se zvýšil jak počet nových středisek „kristovské“ víry, tak i počet jejích příznivců (navíc též bez brzdného ohledu na kulturní nebo sociální postavení nových vyznavačů Ježíšova odkazu; aktuálně byla v popředí zájmu vize možného spásonosného života po smrti, ať již na této zemi po konci časů, anebo někde útěšně v nebesích). A příští už „křesťané“ (ne-li především „kristovci“) přestali posléze být i vstupním ceremoniálem do vlastního společenství židy.

Teprve když ten „konec časů“ nějak dost brzy nenastával (vždyť i apoštol Pavel považoval za možné dožít se těch časů ještě výchozím způsobem v biologickém těle, než by nastala ta proměna v onu kýženou a nepopsatelnou existenci pro věčnost), začali mnozí „kristovci“ zvažovat, zda tu nejsou z minulých období nějaké další průvodní znaky „ježíšovské“ víry, na něž se zatím nehledělo pro ten cílený zájem o ten „konec časů“. Takže až zhruba čtyři desetiletí po Ježíšově smrti zrodil se naléhavý zájem přímo o Ježíšův odkaz. Autenticky tu ovšem k dispozici (v tom čase celkové negramotnosti) nebylo nic. Jen ten přízrak golgotského kříže. Ze života Ježíšova jako odkaz jen jeho smrt. Smrt jako časem deklarovaná „oběť“. „Oběť“ ne jen za příslušníky „vyvoleného národa“, ale za „lidstvo“.

Dnes máme za to, že prvním „evangeliem“ – jako „dobrá zvěst“ víry, odkazující na Ježíšův život – se stalo to „Markovo“. (To ovšem bylo až po prvním velkém pronásledování křesťanů císařem Neronem!) Nezapomeňme, že nejdříve tu byl v rukopisu jen jeden komplet jako nenahraditelný originál. Opis nebyl ani jednoduchou, ani levnou operací, jak zajistit pro další – zvláště ty negramotné – zájemce povědomost o jedinečných událostech, jež takto spatřily světlo světa… Další dva evangelisté pravděpodobně našli vzor pro své „ježíšovské“ příběhy v Markovi; mluví se o třech „synopticích“ (ty dva další známe rovněž jen jmény; jsou to Matouš a Lukáš). Teprve čtvrtý evangelista, Jan, působil již o další čas později (a s jinými představami o „kristovských“ vlastnostech Ježíšových), takže nám může posloužit víceméně už jen k vyhodnocení nových přitažlivých aspektů „křesťanské“ víry, ne ale k poznatkům o Ježíšově životě či jeho myšlenkovém odkazu.

Budou nám potom prostřednictvím evangelií chybět věrohodná svědectví k Ježíšovu nanebevzetí, protože ta biblická se vzájemně neshodují. A měli bychom ve sféře osobní víry sémanticky smysluplně odlišit představu o aktivním „nanebevstoupení“ předtím mrtvého Ježíšova těla od předpokládaně Bohem zázračně „kristovsky zprostředkovaného nanebevzetí“! (Objektivními – historicky a vědecky spolehlivě doloženými – informacemi v tomto směru vůbec nedisponujeme.)

0
Vytisknout
4862

Diskuse

Obsah vydání | 6. 4. 2021