Prigožinův puč v kontextu afrických diktatur

26. 6. 2023 / Karel Dolejší

Tak jako v dnešním Rusku, také v řadě afrických diktatur bývá armáda v zásadě jedinou institucí, do níž se vůbec pořádně investuje. To však neznamená, že by samovládce armádě důvěřoval.

Armáda v afrických diktaturách obyčejně na prvním místě slouží účelu vnitřní represe. Etnicky pestré území vzniklé na půdorysu někdejších koloniálních záborů bývá často svědkem všelijakých asymetrických mocenských uspořádání, v nichž se (zpravidla menšinová) etnika těšívají obdobnému stupni "svobody", jako v dobách koloniálního útlaku. Připomeňme například burundskou (1993) či rwandskou (1994) genocidu příslušníků kmene Tutsiů, šířeji ohrožený status tzv. Pygmejů, případně "potíže", jimž čelívají Tuaregové.

Africký diktátor spoléhá na svou armádu, pokud jde o potlačování vzpour menšin na venkově, případně tam, kde se vrhá do mezistátních střetů. Protože však v posledních dekádách v zásadě funguje účinná solidarita mezi různými africkými autoritářskými režimy, mezistátní konflikty se vyskytují jen zřídka.

Diktátoři, kteří se sami jen málokdy dostali k moci opravdu férovými volbami, ovšem chovají silné podezření vůči generálům pravidelné armády. Obávají se, že by ozbrojenou mocí vybavení řezníci mohli zatoužit po jejich trůnu. Vždyť se koneckonců mnozí z nich sami dostali k moci stejným způsobem - a v tomto typu "podnikání" se velmi dobře vyznají. 

V Putinově Rusku nebo Asadově Sýrii je otázka loajality armády k vládci primárně řešena jejím naprostým prošpiclováním a podřízeným postavením generálů vůči zvláštním službám, které jsou samy v poslední instanci hlavní a nejdůležitější oporou režimu. V důsledku toho ale také platí, že armáda přitahuje převážně typy personálu, které se zrovna nevyznačují vysokou sebeúctou a samostatným rozhodováním. Jinak řečeno, kariéristy tvořená a donašeči promořená armáda bývá v takovém systému vojensky oslabena.

V Africe - nebo třeba také v Saúdské Arábii - však místní diktatury oficiálně či fakticky feudálně-monarchického charakteru zpravidla volí jiný postup. Méně spoléhají na špiclování profesionální armády a místo toho se k ní snaží vytvořit potenciální mocenskou protiváhu v podobě různých "gardových" nebo "miličních" struktur podřízených přímo vládci. Pokud by tedy ambiciózní armádní důstojník plánoval převrat, musí vzít v úvahu, že kromě policie či četnictva se proti němu může postavit také robustnější ozbrojená organizace loajální ke stávajícímu diktátorovi osobně.

Zřízením žoldnéřského uskupení wagnerovců v roce 2014, v rozporu s ruskými zákony, se Putin odchýlil od obou výše zmíněných modelů předcházení vojenskému puči. Je ovšem pravda, že dokud se doma těšil bezprecedentní a bezkonkurenční podpoře, neměl zapotřebí tuto slabinu jakkoliv řešit. 

Skupina Wagner formálně nezávislá na státu (třebaže pokoutně státem financovaná, vyzbrojovaná a zásobovaná) mohla být jen těžko prošpiclována stejným způsobem, jako oficiální ruské ozbrojené síly. Navíc přilákala do svých řad velký počet extrémistů a členů zločineckých gangů, přičemž obě tyto vysoce tajnůstkářsky fungující skupiny je mnohem těžší špehovat, než v případě kariérních důstojníků a profesionálních vojáků.

Putin sice nechal také vytvořit jednotky tzv. Rosgvardije čítající 400 000 ozbrojenců podřízených výhradně jemu osobně, nicméně paralely s africkým systémem nejsou tak docela namístě. Rosgvardija prodělává spíše paramilitární výcvik a počítalo se s ní zejména pro potlačování vnitřních nepokojů vyvolaných většinově nenásilnými opozičními skupinami.

Na počátku války byly přesto některé jednotky Rosgvardije přesunuty na Ukrajinu a nasazeny do bojů. Vesměs s otřesnými výsledky a masivními ztrátami. Došlo i na neuposlechnutí rozkazů a následné soudy s rosgvardějci. 

Putin se založením wagnerovců, kteří mu kvůli oficiální "neexistenci" umožňovali vůči zahraničním vojenským výbojům uplatňovat systém licoměrného zalhávání (plausible deniability), dopustil vážné chyby.

V představě, že jednotky svěřuje osobním "přátelům", vytvořil strukturu, kterou nedokázal dost dobře kontrolovat ani klasickým vlastním systémem (prošpiclovaností), ani alternativním systémem africkým. Nakonec za to zaplatil vysokou cenu. 

Když šéf wagnerovců Jevgenij Prigožin později, po ztrátě kremelské "střechy", ze zoufalství naplánoval vzpouru, Putinovy tajné služby nedokázaly včas reagovat, zatímco Rosgvardija zase postrádala dostatečnou schopnost vojensky neutralizovat zkušené, dobře vyzbrojené frontové jednotky. Prigožin se podle mého názoru zastavil "200 kilometrů od Moskvy" jen proto, že dobře chápal, že se svými málo početnými ozbrojenci nikdy nedokáže efektivně kontrolovat dvanáctimilionové město. 

Kreml tedy nejprve dovolil svým službám a ambiciózním "polittechnologům" naplánovat neortodoxní "třídenní" operaci proti Ukrajině, která byla i před vojáky do poslední chvíle utajována a v níž vojáci obdrželi úkoly zcela protiřečící oficiální ruské vojenské doktríně, takže si s nimi jen těžko mohli poradit (i kdyby operace jako celek dávala vojensky smysl).

A během této selhavší imperiální války navíc později dovolil zcela nesystémovým ozbrojeným silám vyznačujícím se o něco vyšší bojovou efektivitou než po léta špehovaná a zastrašovaná pravidelná armáda, aby si během mlýnku na maso ve strategicky bezvýznamném městě Bachmut přivlastnily gloriolu neporazitelných národních hrdinů.

Nyní se ovšem Kreml pokusí o upevnění moci a nápravu chyb. Část wagnerovců bude navzdory Prigožinovi vstřebána do pravidelných státních ozbrojených sil. Protože se to však zdaleka netýká všech, posíleno bude i špiclování vysloužilců a pravděpodobně dojde rovněž k úpravě dosavadní koncepce Rosgvardije - tak, aby byla napříště něčím víc než jen namistrovanou partou mlátiček terorizujících neozbrojené opoziční demonstranty.

Experiment s Wagnerem zjevně selhal. Nedá se očekávat, že by v něm v dohledné době někdo pokračoval, nebo se jej pokoušel napodobit. 

Velmi zajímavé bude teď sledovat, jak se likvidace společnosti, která podle platných ruských zákonů nikdy nesměla vzniknout, promítne do ruského vlivu v Africe, který z největší části zajišťovali a šířili právě wagnerovci.