Augustinovo pojetí milosti a hříchu pro dnešní svět
14. 12. 2023 / Boris Cvek
Jeden z mých nejoblíbenějších světců je sv. Augustin. Nikoli jako církevní autorita, ale jako složitý, zmítající se člověk, který se při svém vášnivém a rozeklaném hledání pravdy stal otcem západního myšlení. S Augustinem je spojeno mimo jiné také učení o tzv. dědičném či prvotním hříchu, ačkoli jeho kořeny sahají až ke sv. Pavlovi.
Pro mě je základní východisko otázka, zda si lze spásu nějak zasloužit. Pokud ano, byla smrt Krista na kříži zbytečná. Jsou-li ovšem velikonoční události centrem a smyslem křesťanství, pak spása přichází z kříže. Nelze k ní nic přidat nebo z ní něco ubrat. Nejsou žádné další účty a počty, měření výkonu, vůle atd. Je Bůh, který spásu dává, dává svobodu a dává lásku. Není nic, vůbec nic dobrého, co bychom neměli od Boha. V tom zůstávám na straně Augustina.
Vážný problém vzniká ovšem s pojetím hříchu. Augustin ho spojuje se sexem, sexuální touhou, což ho činí ve velké míře odpovědným za démonizaci sexuality v západním křesťanství. Kromě toho hřích je něco spojeného s peklem, věčným zatracením. Hřích jako něco odporného, proti čemu stojí spása. Tady podle mě Augustinovi chybí prostě jen moderní biologie a její propojení s evangeliem. Evangelium vidí pramen hříchu v srdci, odtud vychází všechno zlé. Takto to čteme v Markově evangeliu (7,18-23):
„Řekl jim: „Tak i vy jste nechápaví? Nerozumíte, že nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit, poněvadž mu nevchází do srdce, ale do břicha a jde do hnoje?“ Tak prohlásil všechny pokrmy za čisté. A řekl: „Co vychází z člověka, to ho znesvěcuje. Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.““
Tělo, včetně sexuality, není samo o sobě zlé. To, že muž neumí vlastní vůlí ovládat penis, ale je v tom vydán libidu, není – proti Augustinovi – hřích, není to zlo. Je tomu naopak: naše biologická omezenost, zranitelnost, vydanost a vrženost, pokud si ji přiznáme a přijmeme ji, nás učí soucitu a proměně srdce. Zlo je v tvrdosti odmítání zranitelnosti a potřebnosti, snaze po dokonalosti, souzení a odsuzování. Jenže na Augustinově temném obrazu prvotního hříchu přece jen je něco pravdivého. Paradoxně je to Darwinův obraz evoluce a života. Brutální selekce a vymírání celých druhů beze smyslu, odnikud nikam, miliardy let trvající marnost vzájemného požírání, vraždění, neustálého rození a smrti.
Augustin hledal klíč k hříchu a našel ho v manichejistických nánosech své duše, v prastarém dědictví ještě předkřesťanské asketické mystiky. A hledal ve své době a se svými možnostmi, řekl bych, poctivě. Věčná muka známe už z řecké mytologie. Co je na nich tak strašného pro antického člověka, který všude kolem sebe vidí krvavé dějiny a který nachází podobné věci v samotném evangeliu? Pro nás jsou věčná muka zcela neslučitelná s milujícím Bohem, který nás spasil na kříži. Jenže my už jsme mnohem dále a můžeme vidět, nakolik věčné Slovo v Písmu předběhlo Augustina a jeho dobou. A jistě předbíhá i nás.
Ale jak je to tedy s tou milostí a s tím srdcem? Srdce nezměníte drilem, povinností, kšeftem „já udělám tohle a dostanu tohle“. Samaritán „pocítil soucit“. Zde se spojuje svoboda, spontánnost a přikázání. Přikázání lásky napsané v srdci. A neznamená to, že Samaritán neselže, že sám není zranitelný, omezený, biologický člověk.
Není v naší moci, kde a komu jsme se narodili, kde a jak jsme byli vychováni, jakou máme genetickou výbavu atd. Sám Augustin se zmítal v sítích své vlastní vrženosti, nahodilosti svého vlastního osudu. Dostal obrovské dary, ze kterých vznikla rozeklaná pohoří lidského intelektu a emocí. Pohoří se špičatými vrcholy a děsivými propastmi, pohoří nádherných výhledů a krystalicky čistých pravd, pohoří s propastmi úděsných tajemství a hrůzy. Byl to člověk, který často volal k Bohu o smilování.
Proti marnosti miliard let trvajícího požírání stojí kříž Golgoty. Proti nepochopitelnosti a nahodilosti lidského osudu naděje ve Spasitele a věčný život dávající sílu lásky. Proti vnějšímu obřadnictví a vykonávání mechanických úkonů vnitřní síla Samaritánova soucitu. Naděje ve světlo, které nakonec rozptýlí všechny tmy a spasí celý svět. Jak to píše sv. Pavel v Listu Římanům?
„Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu.“ (8,19-22)
Díváme-li se z úhlu pohledu milosti, můžeme také mnohem lépe pochopit, jak obrovský význam má kultivace podmínek, do nichž se lidé rodí, v nichž vyrůstají, podmínek lékařské a jiné péče o jejich fyzické i duševní zdraví. Představa člověka jako „pána svého osudu“, která jen donekonečna replikuje frustraci, zlobu, nenávist, bídu a utrpení, ustoupí do pozadí a do jejích temnot pronikne světlo z Golgoty. Takto čtu a chápu Augustina já a myslím, že kdyby žil dnes, měl by z toho radost. V Boží milost jsem začal věřit ve svém životě i díky tomu, že jsem ho mohl číst, seznámit se s ním, že jsem i a zejména díky věcem zcela mimo mou vlastní kontrolu tím, kým jsem.
Diskuse